sobota 20. ledna 2018

Fantastické objevy a kam je vecpat

Seděla jsem u svého stolu a zamyšleně jsem koukala z okna. Na sníh, na sýkorky, možná na obojí. Napadlo mě, že patro našeho domu vždycky bylo takové cizí území, strašidelné a nepřátelské, nikdo se tady moc nezdržoval, ani na tom balkoně ne. Nikdy by mě nenapadlo, že z toho jednou vznikne prostor, kde se mi bude tolik líbit a kde bude moje doma, kam se můžu těšit.
Když si před pár lety sestřenice dovezla svoje auto, přála jsem si, abych měla taky takové, a teď mám přesně to stejné.
Vesmír pracuje záhadnými způsoby. Třeba vznikne něco skvělého i z toho, že jsem si jeden den šla vyzvednout balík, který ještě nedorazil, a tak jsem si aspoň koupila pěkný diář s puntíky a zjistila jsem, že si tam můžu poznamenávat mnohem víc věcí než jen pracovní dobu a návštěvy zubaře. Nebo z toho, jak jsem si tuhle utahovala šroubek na brýlích, jenže ty se mi rozlomily (pak jsem chodila po městě s brýlemi olepenými papírovou lepenkou, protože to jinak opravit nešlo) a budu si muset pořídit nové. Nebo to bude prostě jenom to, co to zatím je. Připadá mi to takové příjemně napínavé.


Nejlepším dnem tohoto týdne bylo jednoznačně pondělí.
Po dlouhé době bylo klidné, slunečné počasí, trochu mrazivo a světlo, a celé to působilo tak březnově, že jsem měla místy pocit, jestli jsem se právě neprobudila ze zimního spánku. Dneska si říkám, jestli by to přece jenom nebylo lepší, protože je takový divný den, ale to asi nezáleží na tom, co je zrovna za roční dobu. Pondělí tedy působilo jarně, přineslo s sebou kopec dobré nálady a objevení věcí, ze kterých jsem byla velice nadšená. Tou první byly cestovní vlogy z Finska, kde je Moomin World, a i když bych takhle daleko nejspíš nechtěla cestovat ani s pomocí teleportu, v tom parku bych se ráda procházela klidně i pár dnů.
A pak jsem si našla nějakou hudbu.

Když jsem v listopadu viděla druhou řadu Stranger Things, potom obě dvě a hned na to nové To, dost jsem si na tom pak ujížděla. Totiž když mě takhle něco baví, hrozně tím žiju; někdy až moc. Taky mě to pak ohromně zajímá a potřebuju o tom všechno vědět. Koukám na různá analyzující videa, rozhovory, videa z natáčení a podobné věci, abych trochu poznala, jak takové věci vlastně vznikají a jací jsou ti lidi, co je vytváří a tak. Tak jsem objevila třeba tohle milé video nebo Bad Lip Reading, což je vtipné jenom tak průměrně, ale místy mě to docela sundavalo. Teď už na tom všem tolik neujíždím - naštěstí - ale YouTube mi pořád doporučuje videa výše popsaného typu, a jelikož jsem zvědavá, většinou na to kliknu, takže se mi to pak doporučuje dál a dál a dál, až už mě to skoro rozčiluje. A právě na začátku týdne  ilumináti YouTube rozhodlo, že by se mi mohl líbit tenhle videoklip:


Že se některé Stranger děti objevily ve videoklipech jsem věděla, viděla jsem asi dva a toho kudrnatýho týpka s divným jménem jsme vlastně s bratrem tuhle zahlédli na Óčku. Jenže to byl takový druh hudby, který se mi zrovna nelíbí. Tohle je mi o něco bližší, i když to není taky úplně ono. Jenže ta písnička asi úplně nemá být nějaká radostná, a u toho klipu jsem zamáčkla slzu. Nebo dvě. Možná byly asi i tři.
Tak jsem si potom šmírovala dál a objevila jsem další písničku, v jejímž videoklipu hraje tenhle hoch, a z té jsem nepopsatelně nadšená. Je to přesně ten druh hudby, který jsem hledala, aniž bych vlastně věděla, že hledám zrovna tohle. Poslechla jsem si pak od té kapely všechno, je asi nějaká nová, protože toho moc není, ale připadá mi to boží. Mám z toho chuť toulat se a přemýšlet a psát knihy. Svištět na kole. Ona ta hudba, i tenhle klip, má pro mě takovou březnovou atmosféru. Myslím, že mi to připomíná jednu písníčku, kterou jsem měla nejradši v březnu před maturitou. Tenkrát bylo moc pěkné počasí, takové toulavé. Sluníčko už docela hřálo, ale ne zas moc, ráno byl občas mrazík, nová tráva ještě nerostla, ale vzduch už úplně voněl jarem. Vlastně už dlouho takový ten časně jarní březnový vzduch pořádně nebyl, když nad tím tak přemýšlím. Snad letos bude. A snad se mi tato hudba do té doby nějakým způsobem nezprotiví.
S hudbou to pořád není jednoduchý.


Professor emu přesně vystihl moje bezprostřední pocity. :D

Víte, co bych si přála? Aby se písničky neoposlouchávaly a filmy a seriály neokoukávaly, aby mě to bavilo a líbilo se mi to stejným způsobem, jako když jsem danou věc potkala poprvé. To by byla super věc. Hned po tom teleportu.

Kopec dobré nálady a nadšení z pondělí vydržel asi do středy. To bylo dobré, protože ve středu mě čekalo úřadování kvůli autu, a byla jsem z toho trochu poplašená, protože ačkoli řídím už pár let, žádné auto jsem ještě nevlastnila a nevěděla jsem, co má člověk dělat, když si koupí auto, ale nebylo to vůbec nic hrozného. Asi jsem dosáhla dalšího mezníku dospělosti, nebo co.
Středeční odpoledne přineslo apokalyptické počasí. Fičel vítr, chvilku sněžilo, chvilku pršelo, chvilku svítilo slunce, chvilku byla úplná tma uprostřed dne, a tak pořád dokola, pomalu každou minutu. Byla z toho nervózní zvířata, máma, asi i většina lidí v práci, a ta všeobecná nervozita se na mě přenesla, i když jsem si jinak s počasím hlavu příliš nelámala.
K tomu jsem dostala chytrý nápad a stáhla jsem si na poslouchání Dívku ve vlaku. Tu audioknihu jsem poslouchala takhle v zimě před dvěma lety, a to bylo takové zvláštně příjemné období, takže jsem si to chtěla trochu připomenout. A ten příběh je sice hrozné psycho, ale vážně skvělé psycho. Jenže jsem zapomněla, že je teď všechno jiné než tenkrát, a poslouchání o zpackaných vztazích a zkažených životech mi jenom nacpalo do hlavy špatné vzpomínky a myšlenky na věci, o kterých bych už přemýšlet neměla. Snažila jsem se to nedělat, ale nejde to zrovna snadno.

Tak se často koukám na balkon a přerovnávám balíčky semínek, která jsem si nakoupila v úterý, a přemýšlím, jak si ten balkon zařídím a jestli to vyjde tak, jak si představuju. Taky pozoruju trojici hyacintů, které jsem si pořídila na projasnění nejhlubší zimy a které brzy vykvetou. Koukám na pejsky k adopci. Představuju si březen. Poslouchám hudbu a doufám, že z ní budu i v březnu pořád stejně nadšená. Jsem ráda, že chumelí, protože to tak v lednu má být, i když lednový sníh je šedivější, studenější a nějak zlejší než ten, co byl kolem Vánoc. A i když mě špatné myšlenky občas skoro zahltí, nenechám je, aby se zavrtaly moc hluboko a otrávily mi celý víkend.


neděle 14. ledna 2018

Polární noc

Z nového roku uběhly už dva týdny, a já jsem ještě nenapsala nic o tom, jak se mi tady zatím žije, v tom temném lednu, který zatím byl temný doslova a do písmene. Tedy, pokud jde o počasí; jinak je klidný a vlastně pohodový, na míle vzdálený tomu, jaké byly ledny v několika předchozích letech. Trápilo mě jen to počasí. Vždycky mě hodně ovlivňovalo a nějak nemůžu přijít na to, jak se toho zbavit, takže jsem hlavně v posledním týdnu postrádala značnou část svého obvyklého životního elánu a energie. Ale protože nic netrvá věčně, vstala jsem dneska do krásně mrazivého, světlého dne, a všechno je zase tak, jak má být.


O energii jsem přicházela taky skrze lidi v mém okolí. Místo toho, aby byli po Vánocích odpočatí a v pohodě, jsou nějak divnější, nepochopitelnější a snad i zlejší, než byli předtím, a i když už z lidí a komunikace nemám takové úzkosti, jako dřív, unavuje mě to pořád, a v kombinaci s tím mozkomořím počasím to bylo skoro vražedné. Skoro. Jenže já se nevzdávám bez boje.
Určitou sílu mi dodávaly ty pěkné komentáře, které jsem našla u předchozího článku. Připadaly mi něčím milejší než jiné, často jsem se k nim vracela a hodně jsem myslela na ně a na to, jak je fajn mít takové milé lidi a psát pro ně, i když jich je jenom pár. Podobně jsem žila také z dopisů, které jsem dostala, každý týden jeden, a dva jsem taky poslala. Minulý sobotní večer jsem celý strávila psaním jednoho z nich, a trochu jsem se pozastavila nad tím, že by to většině lidí připadalo jako dost ujetá zábava, a mně se to přitom tolik líbilo. Psaní dopisů je taková příjemná alternativa povídání u kafe, podobně jako psaní na blog a čtení ostatních blogů. Mám z toho aspoň takový pocit. Taky už jsem vyrostla z doby, kdy mi nevadilo sedět několik hodin u počítače a psát si s někým po ICQ, cvakání do telefonu jsem si taky zrovna neoblíbila, a tak jsem moc ráda, že existuje pár lidí, kterým nevadí psát si po papírech a čekat na dopis třeba pár týdnů.

Dostala jsem taky vesmírné samolepky a kus psího plánovače... a vyhrabala jsem omalovánky s Mumínky, které mám už od loňska. Snad v nich vybarvím zase aspoň kousek.

Máma se mně jednou starostlivě zeptala, jestli se tady nenudím.
Bylo to minulou neděli, kdy byla tma a lezavá mlha tak hustá, že úplně pršela. Ten den se mi vůbec nechtělo ven, a rozhodla jsem se, že pro jednou neuškodí, když to prostě neudělám a budu se povalovat přesně tak, jak se mi chtělo, když jsem se podívala z okna. Ale omyl, mami. Na nudu teď nemám vůbec čas.


Tak jsem dnes vyfotila svoje nedělní dopoledne. Ta doba teď patří vodovkám, protože jindy na to není dostatek prostoru, a taky je na to lepší denní světlo. Přes týden si připravím nápady, v neděli si uvařím kafe a pustím si někoho na YouTube a maluju. Carrie Hope Fletcher teď natáčí video každý den, a já si je nechávám do zásoby a koukám na ně pak takhle najednou. Taky jsem si objednala kafe z Oxalisu, protože jsem měla strašnou chuť na příchuť malina-kakao. Našla jsem takové kafe pod stromečkem tenkrát před dvěma lety spolu s vodovkami, nějak se mi to v hlavě spojilo a malinové kafe je od té doby takové inspirující pití. Taky jsem si koupila tu sošku Buddhy s kalíškem na svíčku. On to tedy asi není Buddha; já mu říkám Relaxační Týpek. Měli ho chudáka v Kiku a koupila jsem si ho hlavně proto, že se mi nejspíš bude moc hodit na balkonovou zahrádku, a musí se mu nechat, že je opravdu takový uklidňující. A kytku jsem zachránila z rohu květinářtství před pár týdny. Asi je tady šťastná, protože za tu dobu už o pěkný kousek vyhnala.

Zrovna v tu neděli, kdy měla máma starost, jestli se nenudím, jsem se pustila do realizace svého nápadu s vesmírnými kosatkami, které způsobují polární záři, a zatímco jsem malovala jednu z nich, vymyslela jsem, jak to s nimi celé je.
Vědecké vysvětlení polární záře zní tak, že se při solárních bouřích uvolňují částice, které jsou přitahované zemskými póly, a ty při střetu s naší atmosférou vytváří ta fascinující světla, kterými jsem se zabývala celý minulý týden. Svoje kosatky jsem k tomu vlastně jenom přidala: žijí ve hvězdných mlhovinách a živí se právě těmi slunečními částicemi, a tak při solárních bouřích táhnou kolem Země, víří galaktický prach a to všechno, a z toho pak vznikají ta světla. Mladé vesmírné kosatky jsou černé jako ty pozemské, ale postupem věku se vybarví podle mlhoviny, ve které žijí.
Takovými věcmi se tady zabývám. Napadají mě kouzelné věci, které mi dřív vymýšlet nešlo, nebo si o kouzelných věcech čtu, nebo na ně koukám, nebo chodím do kouzelných lesů, a vzhledem k tomu, že mám pořád na paměti svoje životní heslo "Those who don't believe in magic will never find it", zdá se mi kouzelné skoro všechno.
Nedávno jsem zjistila, že tuhle pěknou větu řekl Roald Dahl. Měla jsem si v prosinci koupit taky tu Matildu. No, teď si jí můžu přát třeba od Santy na příští Vánoce.

Ta mladá kosatka nahoře je můj první příspěvek do letošních 52 doodles, a dole jsou dokončené staré kosatky ve své domovské mlhovině.

Dopsala jsem ten pěkný žlutý deník, co jsem si vyrobila snad někdy v září a psala jsem do něj už od poloviny října. Zatím nevím, jestli se mi o něm chce psát článek, ale zkusím jej prolistovat a uvidím. Taky mě napadlo, že bych mohla něco napsat o lidech, které sleduju na YouTube, protože to mě teď baví víc než sledovat seriály, ale to budu muset ještě promyslet. Sýkorky konečně objevily lojovou kouli, kterou jsem pověsila na balkonové zábradlí už někdy v listopadu, a teď sviští ze starého jalovce na balkon a zpátky a jsou pěkné a veselé. Šla jsem k volbám a při té příležitosti se mi povedlo domluvit si auto ke koupení, a z toho mám mnohem větší radost, protože auto opravdu potřebuju a pan prezident mi ho asi nedá, ať už tam bude jakýkoli. Občas mě přepadá taková zvláštní melancholie, která vlastně ani není smutná, a někdy je mi některých věcí hodně líto, děje se toho víc, než mi připadá, a když to vezmu kolem a kolem, mám se v roce 2018 zatím opravdu fajn.
Třeba to opravdu bude takový ten hodný rok, na který všichni čekali.

A našla jsem si hudbu! Je taková prazvláštní a úplně jiná, než co jsem kdy poslouchala, ale baví mě a hodí se mi do momentální nálady.



pátek 5. ledna 2018

Obrázkové ohlédnutí: 52 doodles 2017

Říkala jsem, že rekapitulaci minulého roku dělat nechci, jenže zároveň jsem už někdy od léta plánovala, že na konci roku udělám takové shrnutí ze svých obrázků. Takové rekapitulace na konci roku jsou ovšem ošemetná věc, protože mám v té době sklony upadat do těžké melancholie a nad minulými věcmi moc přemýšlet, a nechtěla jsem si takovými věcmi pokazit tu pohodu, co jsem měla.  Nechala jsem tedy tu křehkou náladu posledních dnů roku odeznít a počkala jsem, až se trochu usadí rok nový.
Jeho příchod jsem neplánovala vítat nijak velkolepě, vlastně jsem přes tu slavnou půlnoc chtěla spát, jenže mě v prvních minutách roku 2018 vzbudila kanonáda zvenčí, snad největší, co si pamatuju, a splašená zvířata. Báli se všichni, psi, kočky i činčily. Takže jsem chodila po domě a hlídala, jestli jsou v pořádku, sama nervózní, protože rány z ohňostrojů jsou takové strašidelné. Ráno se mi však po té děsivé noci povedlo odstartovat tak, jak jsem si přála, uprostřed byl den trochu divný a večer zase spokojený. Zatím to tak nějak pokračuje ve stejném duchu, vcelku pohodově a klidně, což je přesně situace vhodná pro vytvoření takového článku. Chce to něco trochu jiného než moje obvyklé plkání. I když, co si budeme povídat; pokud jde o psaní, neumím neplkat, a vůbec píšu asi až moc. Lidi to ale prý baví číst a z těch textů je prý cítit takový vnitřní klid (zdá se mi to dost neskutečné, ale zároveň mě takové reakce strašně těší). Lidi taky mají z podobně - pro mě - zvláštních důvodů rádi moje obrázky. Těch tady bude hodně, kromě toho plkání. Taky tam určitě nacpu pár písniček, i když mám takový dojem, že písničky na blozích zajímají dost málo lidí. Jenže je to tak, že když jsem z něčeho opravdu nadšená, chci, aby to všichni věděli, i když vím, že to dokáže být otravné, a taky mě trochu trápí, když vidím, že z toho ostatní tolik nadšení nejsou. Je to taková zapeklitá věc, o které jsem už někdy jistě žvanila, a kvůli které tady dneska nejsme. Jsme tu pro trochu cestování časem. A sváču a tak tři kafe, protože to bude hodně dlouhé.
Ale to vám už asi bylo hned jasné.

Leden



Leden byl temný. Mrazivý. Špatně začal a špatně pokračoval. Teď mě napadá, jestli jsem si to nezpůsobila sama. Myšlenka na to, že to temné období na začátku roku bude špatné a temné, se mi usadila v hlavě už někdy na předchozí podzim, a čím víc se to blížilo, začala jsem se toho vysloveně bát. Pak to podle toho taky vypadalo; Vesmír mi pravděpodobně jenom dal, oč jsem žádala.
V lednu hodně nasněžilo a vydrželo to dost dlouho, možná přes měsíc. Těšilo mě to do té doby, než přišly dvacetistupňové mrazy, silniční kalamity a nestartující auta. V ten moment jsem si řekla, že už toho bylo dost, a začala jsem nedočkavě vyhlížet jaro. Nakreslila jsem podle toho ten druhý obrázek, a i když jaro pak vůbec takové nebylo a i kouzelná kšiltovka vlivem okolností nepůsobila tak kouzelně (přestože jsem jí nosila skoro pořád, hlavně v létě, protože na léto je vážně skvělá), je to jeden z mých nejmilejších, co jsem za ten rok vytvořila. Taky jsem si tam ještě nakreslila cop, i když jsem jej o měsíc později už neměla. Jak tak na něj koukám, napadá mě, že si to objednání k paní kadeřnici možná ještě rozmyslím. Leden mi zpříjemňovali Muminci (tím dílem s drakem ve sklenici jsem byla fascinovaná ještě dlouhou dobu), poslední knížka s Gravity Falls a Hilda, to je ostatně vidět z obou obrázků. Ten první mi připomíná jeden páteční večer, kdy jsem byla ráda, že je víkend, to bývalo dost vzácné.


Únor


Únor byl horší. V něčem. Vlastně si z něj moc nepamatuju. Nějak mi splynul dohromady s tím lednem. Horší byl jenom první vlnou problémů doma toho roku a tím, že jsem se strašně snažila dojít nějakého vnitřního míru, a ještě jsem nechápala, že to nepůjde jenom tak, a byla jsem tím tedy docela frustrovaná. Pokračoval moje fascinace kapesními draky, a v nějaké světlé chvíli mě napadlo, že by bylo boží, kdyby takoví draci létali po květinách společně s motýli a včelami, a jednoho jsem pak namalovala. Připadá mi ještě božejší, když jsem se na něj teď podívala po dlouhé době. Dokonce si čistí křídla! Cítím se jako génius!

Březen



Březen je můj oblíbený měsíc. Končí zima, objevují se první teplé dny, květiny, motýli. Má pro mě takovou dobrodružnou atmosféru, protože mám vždycky chuť vyrazit ven a toulat se, prozkoumávat místa, kde jsem ještě nikdy nebyla, i když jsem to nikdy pořádně neudělala, snad jenom v tom nekonečně divném roce 2014. Taky je dobou Malého prince, protože právě v březnu jsem tu knížku četla před sedmi lety poprvé. Minulý březen se odehrál v jakési husté mlze a na nic z těch březnových věcí ani nedošlo. Myslím, že jestli jsem někdy byla opravdu zralá na odbornou pomoc ohledně mého duševního stavu, bylo to právě minulý březen. Nevím ani, čím to bylo, protože se vlastně nic hrozného nedělo, tedy zvenčí. Uvnitř mně bylo něco hodně špatně. Pak to zase zmizelo, nebo aspoň ustoupilo, nebo nevím, co se s tou věcí stalo. Dostala jsem ten nápad s mechovou zahrádkou ve sklenici, kterou jsme pak dělali až v květnu a bratrovi funguje mnohem líp než mně. Měla jsem ráda písničku s názvem Yin Yang a právě kvůli divné povaze toho měsíce jsem jí pak dlouho nebyla schopná poslouchat, aniž by se mi nedělalo špatně.

Nebo je ta písnička samotná nějaká iluminátská a divná? Připadala mi takový energická a vhodná pro to období, ale teď spíš nevím.

Duben



Jaro vlastně bylo v roce 2017 jenom pár dnů; zhruba tak první dva dubnové týdny, zejména víkendy, kdy byly skoro letní teploty. O druhém dubnovém víkendu jsem poprvé od Vánoc viděla svůj čarodějnický gang na nezapomenutelném sletu spojeném s výletem na Kunětickou Horu a večerním sledováním příšerného filmu Město čarodějnic. Do toho výletu se mi ještě vetřela trocha březnové divnosti, hodně mi to ale spravilo náladu a duševní rozpoložení a když jsem odjížděla domů v tričku a kraťasích, bylo snad poprvé ten rok, co mi bylo opravdu fajn. Nakreslila jsem si pak trasu mých cest; pod hradem je vlaková zastávka ve vesnici, kde bydlí kamarádka, ale tu jsem nefotila, protože by prozrazovala osobní informace (i když je asi povedenější než ten hrad).

Květen



Květen byl mnohem pohodovější než předchozí měsíce. Bylo pěkně, až letně, a bylo málo práce, takže jsem měla několikrát prodloužený víkend kvůli nařízené dovolené. To sice není zrovna dobrá věc, ale řekla jsem si, že s tím nic nezmůžu, a ty volné dny jsem si užívala. Vlastně se mi celkově dařilo myslet pozitivněji, věřit a koukat dopředu, i když za mnou pořád visel ten černý mrak problémů, které chtěly být vyřešeny. Tehdy jsem začala hodně chodit do lesa, na svoje místo, a kreslit. Zpětně mi to připadá dost zvláštní. Prostě jsem si sbalila pastelky, sešity a pití do hvězdičkového batůžku a zdejchla jsem se, sice jenom kousek za dům, ale nikdo nevěděl, kde jsem, a nikdo se o to ani nezajímal. Byla v tom taková svoboda a to se mi na tom asi líbilo nejvíc, i když to bylo trochu ujeté. Zkoušela jsem tenkrát kreslit takové věci, co jsem potkala někde na Pinterestu, vymyslela jsem svoji Sovičku přepálenou, a jednou se mi zdál sen o tom, že naši koně měli křídla a létali nad tím lesem, kam jsem chodila kreslit. Koukala jsem na ně z okna kuchyně a nejvíc se mi líbila ta křídla a to, jakým způsobem přistávají a skládají je. Sheila měla taková krémově bílá s hnědočernou skvrnou, tu jsem si pamatovala nejlépe, a tak jsem si to zaznamenala aspoň tou jednou čmáranicí.

Když se řekne květen, slyším tohle. Ten klavír.

Červen





Červen je můj další oblíbený měsíc. Ten minulý byl ale snad nejhorším měsícem celého roku, horší než třeba říjen, kdy jsem sice hodně brečela, ale už to všechno došlo nějakého konce. V červnu jsem měla problémy s lidmi, vzdálenějšími i blízkými, a náš bělouš odešel do koňského nebe (to je to barevné na prvním obrázku). Kromě těch špatných věcí si pamatuju akorát to, že nejdřív pršelo, a pak bylo hrozné sucho, a krátkou čarodějnickou návštěvu se dvěma dobrodružnými výpravami, i když jsem ten víkend byla dost šouplá bokem, protože některé z těch špatných věcí se staly těsně předtím. Ale po tom víkendu jsem si už řekla, že takhle tedy ne, vytáhla jsem z kůlny kolo a povedlo se mi to špatné zadupat do země náladou tak prázdninovou, jakou jsem neměla už hodně dlouho. Tehdy taky vznikla ta borůvková Alenka, která je vzpomínkou zase na jednu hodně prázdninovou, zasněnou sobotu z roku ještě předchozího.

Červenec


Červenec začal studeně a přesvědčený, že bude stejný jako ten předchozí, jenže se brzy ukázalo, že to nepůjde. Nikdy nic nebude stejné, a nejspíš ani nemůže. Tento červenec byl pak skvělý svým osobitým způsobem. Stala se jedna ošklivá věc, která mě donutila začít nad svým životem přemýšlet vážněji než dosud. Pak přišel Spiderman, výlety na kole, ufouni a letní slet čarodějnic, památný tím, že nám ulétly stany a ještě do nich napršelo, taky nám při grilování napadaly párky do ohně, hopsaly jsme na hity od Cascady a Michala Davida (na to tedy zrovna hopsat nešlo) a ufouni nepřiletěli. Bylo horko. Je to takové zvláštní, ale v zimě mi představa horka připadá neskutečná a nezvládnutelná, podobně jako v létě představa zimy, ale když dané období je, nic divného na tom nevidím.
Tohle je asi jediný obrázek z celého roku, který skutečně zachycuje můj tehdejší život. Na instagramu jsem k němu napsala, že jsem se nudila v práci a radši jsem si chtěla doma číst a koukat na mimozemské dokumenty, že jsem u někoho viděla tu hvězdičkovou čelenku a chtěla jsem jí (pořád chci), že už mám radši nový notebook a že pořád poslouchám ty dvě písničky, které už tady byly asi pětkrát.

Srpen




Srpen byl tichý. Já jsem byla tichá. Titul ukecaného jedince bych sice nezískala ani za normálních okolností, v srpnu jsem však sotva promluvila, i doma, s mámou, s lidmi, kteří mě jindy slyší mluvit ve větší míře než jiní. Žila jsem tak nějak uvnitř sebe a to samotářství, co se od května budovalo, dosáhlo vrcholu. Bylo to asi nějak potřeba, abych se s těmi věcmi, co se měly dít, srovnala nejdřív nějak vnitřně. Do lesa se mnou občas chodil mátový čaj a už jsem tam nemohla zůstávat tak dlouho do večera, protože se dřív stmívalo. Tato skutečnost mě trápila. Léto už bylo staré. Zapsala jsem si, co to znamená, když je léto staré, to je trochu vidět na obrázku. V srpnu se taky odehrála první velká změna, týkala se práce. Nezměnila jsem úplně zaměstnání, ale vlastně to tak skoro působilo. Byl mi nabídnutý přestup na jiné oddělení, a i přes trochu nervozity z nových lidí jsem z toho měla veskrze dobrý pocit. Připadalo mi to jako správná změna, a tak jsem k tomu přistupovala pozitivně, s vidinou, že se něco nového naučím, hlavně komunikovat, a podle toho přístupu to pak i probíhalo. Sice je to pořád práce a lidi jsou pořád lidi a ti jsou někdy dost k naštvání, ale je to o moc lepší než to, co bylo předtím. Na tom místě bych spíš než nějakého vnitřního míru došla k úplnému šílenství a nejspíš by mi to došlo až moc pozdě.

Září


Září je také můj oblíbený měsíc, ze všech oblíbených měsíců snad nejoblíbenější. A, jak už to tak v minulém roce bylo, zase za moc nestál. Na začátku jsem nakreslila věnec z pozdně letních kytek, které jsem si zamilovala, a myslela jsem, že podobný budu kreslit už na každý měsíc, ale nakonec byly jen ty dva. Září do mně na začátku trochu šťouchlo, aby mi připomnělo, že jestli chci být opravdu spokojená, je načase začít jednat. Tehdy jsem jej ještě neposlechla a tvrdohlavě jsem se hnala za tím skvělým podzimem, který jsem si přes léto vysnila, takže mě na svém konci pořádně nakopalo, a pak už se schovávat nešlo. Taky hodně pršelo; z toho jsem byla mrzutá, protože ta moje představa skvělého podzimu obsahovala trochu babího léta, a to nebylo. Pršet začalo prvního září, úplně najednou, i když ještě den nebo dva předtím bylo třicetistupňové vedro. Byl to den, kdy se odehrával epilog Harryho Pottera, a ten začíná větou "Podzim toho roku přišel nějak znenadání.". Přesnost toho výroku mi připadala mrazivě fascinující.

Říjen



Říjen stál z velké většiny za několik neslušných slov, která nechci psát, i když je říkám víc, než by se mi líbilo, tedy hlavně doma. Asi jsem to nějak nachytala z okolí. Někdy jsou taková slova zbytečně agresivní, a někdy to zase jinak říct nejde. Dobrých dnů, vážně pěkných, kdy jsem se ničím moc netrápila, bylo v říjnu přesně pět. Jeden víkend, kdy bylo až moc teplo na tu roční dobu, s bratrem jsme vyrazili do kina a pavouci se nějak zbláznili, protože všude létaly a lepily se takové tlusté pavučiny, jako kdyby tu působil ten Spiderman. A pak apokalyptická halloweenská oslava, která sice nebyla příliš slavící, ale za to hodně dobrodružná a vlastně i milá tím, že jsme zůstali jako trosečníci bez elektřiny a museli jsme tak fungovat. Někdy v těch hezčích dnech jsem nakreslila tamten kytičkový autoportrét, a pak ještě jeden věneček, ale ten jsem kreslila v době úplně špatné, na poslední stranu deníku večer předtím, než jsem si sbalila poslední tašky a definitivně opustila svůj dosavadní život. V slzách. Protože to bylo těžké, i když už to jinak zvládnout nešlo.

Listopad



V první polovině listopadu jsem byla trochu zděšená a značně zmatená ze svojí nově získané svobody. Zvykala jsem si na svůj nový domov, což nebylo úplně snadné, i když se mi tolik líbil, a snažila jsem si to všechno nějak urovnat. Chvíli to trvalo, ale šlo to, a koncem měsíce už mi bylo tak fajn, jako dlouhou dobu ne. Listopad přinesl druhou řadu Stranger Things, něco, kolem čeho můžu šílet - můj život je takový lepší, když mám něco, kolem čeho můžu šílet, a tak takové věci vyhledávám, ale málokterá splňuje moje požadavky, jeden rychlý výlet do Prahy a velké těšení na advent. Po dlouhé době jsem vytáhla vodovky; na začátku měsíce jsem se rozcvičovala patláním po stránkách deníku a na jeho konci jsem už malovala mrzimorské jezevce a vesmíry.

Listopad byl hodně Upside down. Nejdřív blbě, a pak takovým lepším způsobem.

Prosinec



Prosinec skončil teprve před pár dny, sotva před dvěma týdny byly Vánoce, a mně už se to zase zdá jako věčnost. Nejspíš to je tou změnou letopočtu. Vypadá to jako větší věc, než ve skutečnosti asi je. Prosinec byl pohodový. Ne tak vánočně pohodový, jak jsem chtěla, ale to, že byl pohodový, po všech těch kopancích a ošklivostech úplně stačilo. V jeho polovině jsem podnikla dalekou cestu do Liberce, kde se mi po všech stránkách moc líbilo, týden potom byly velice kouzelné Vánoce, a posledních pár dnů proběhlo zaslouženým svátečním šunkoválením, zimním touláním a pitím většího než obvyklého množství kafe, přičemž jsem vytvořila několik vesmírných ilustrací, se kterými jsem upřímně velice spokojená a už mám předkreslené další.

Když jsem před rokem začínala tuhle výzvu plnit, nečekala jsem, že to vydržím bez jediného vynechání celý rok. Znám se; nadšení pro věci mi málokdy vydrží delší dobu. Ale nějak jsem si na to zvykla, chytila jsem se toho a byla jsem ráda, že mám něco, čeho se můžu chytit a co mě přiměje každý týden vytvořit aspoň něco. Většinou jsem toho nakreslila víc, a našla jsem si v tom opravdovou zálibu. Zvykla jsem si na to tolik, že už by mi se mi po té výzvě asi hodně stýskalo, takže budu letos pokračovat. Možná si to trochu odlehčím a některé týdny vynechám, nevím. Ale napřesrok tady pravděpodobně bude podobné shrnutí znovu. 

neděle 31. prosince 2017

Posváteční šunkoválečka

Tímto titulem mě označila Verity na pohlednici, kterou mi poslala jako dovolenkový pozdrav. Mohl by se zdát trochu urážlivý, mě však pobavil, a navíc jsem hrdá šunkoválečka. Do práce chodím už šest let a nikdy jsem se tímto titulem pyšnit nemohla, takže jsem si to letos patřičně užívala. Kromě toho to bylo vlastně jediné pořádné volno, které jsem tento rok měla a mohla jsem si jej užít v klidu domova způsobem, který mi dělá největší radost. A ten vlastně moc šunkoválecí ani není.


Po tom, co jsem na první svátek vánoční málem zaspala i vypouštění koní a pak jsem na svoje poměry spala moc dlouho, se mi příští dny dařilo vstávat tak, jak jsem chtěla, tedy ještě pěkně za tmy. Ta rána byla mou oblíbenou částí dne: snídala jsem ještě v pyžamu, v pokoji osvíceném jenom svíčkami, světýlky a stolní lampičkou, po snídani jsem si uvařila kafe do hrníčku od ponožek a četla jsem si, dokud nezačalo být venku vidět. Četla jsem většinou i po večerech, aspoň chvilku, a značně jsem tak s tou knihou hnula. K mému překvapení se To čte docela lehce, a i když mě strašně zajímá, co bude dál, a nejradši bych nejspíš číst ani nepřestala, zároveň to ale asi ani nechci dočíst, protože si neumím představit, co se svým životem pak jako budu dělat. Pustím film, to samozřejmě. Možná i ten starodávný, i když od toho mě odrazuje prohlášení mého bratra, že "tam ti týpci vypadají všichni stejně, až na to, že jeden má brejle a jeden je holka, a jsou nesympatický, takže jim spíš přeješ, aby je ten klaun sežral, a vypadá to jako ty nedělní pohádky na čé té jedna", tak jsem trochu na rozpacích. V knize mi ale zbývá ještě asi čtyři sta stránek, tak se takovými věcmi teď nebudu zabývat.
Včera jsem narazila na takovou věc, která mi připadá asi tak sedmdesátkrát hroznější než ta kniha nebo film dohromady. Nevím, mně ti lego panáčci prostě vždycky připadali trochu děsiví!


Hodně času jsem trávila taky venku. Počasí bylo přívětivé, příjemně zimně zmrzlé a jasné, a v noci na čtvrtek dokonce nasněžilo. To byl mimořádně hezký a magický den, protože jsem na východ slunce ani nepočkala, vyšla jsem ven ještě za šera a vydala jsem se na dlouhou procházku sněhem, kterým ještě nikdo nešel, a kromě křupání té bílé nádhery pod mýma nohama a občasných zvuků lesa nebylo slyšet vůbec nic. Sněžilo pak až do pozdního odpoledne, mezitím jsem byla venku ještě několikrát a vyrazila jsem tam ještě po setmění. Občas to teď tak dělám, půjčím si psy a jdu je večer vyvenčit místo táty. Dřív jsem se ve tmě venku prachobyčejně bála, tmy a stínů, i těch tajemných věcí, které tak ráda zkoumám. Teď to nějak odešlo, a místo strachů jsem v procházkách tmou nalezla specifický druh kouzel, klid, protože nikdo nikde nechodí, a poznání, že tma je mnohem strašidelnější v domě než venku.


Ve čtvrtek jsem s sebou večer ven vytáhla i bratra, a z procházky místním parčíkem se stala hodinová túra a skvělý zážitek. Bylo nasněženo, mrazivo, trochu zataženo, mezi mraky sem tam prosvítal měsíc a pár hvězd a nad městem se vznášel oranžový oblak světla, který je nad sněhem vždycky víc vidět. Podobná světelná záře se vznášela i z vesnice za kopcem, ve které je hraniční přechod a spousta kasín, která způsobovala záři mnohem větší než to město a působilo to trochu jako lesní požár. Zasněžená pole, mezi kterými jsme šli, zase vypadala jako povrch nějaké cizí planety, takže jsme na máminu otázku, kde jsme byli tak dlouho, odpověděli, že ve vesmíru. V pátek jsme šli do vesmíru znovu, bylo to vlastně ještě vesmírnější, jenže pátek byl takový divně šouplý a trochu špatný den, a tak jsem v tom ta kouzla nějak najít nedokázala.


Zbytek volných dnů je celý takový unavený a líný, na rozdíl od první poloviny, kdy jsem  byla jako tryskomyš. Trochu je to asi počasím, protože sníh zmizel stejně rychle, jako se objevil, a místo té čisté mrazivé vůně je vzduch těžký od nacucané země a šedých mraků, a to nemám zrovna ráda. Taky postupně odešlo to třpytivé vánoční kouzlo. Stalo se tak pozvolna, po kouscích, tak, že mi z toho ani nebylo tolik smutno. Postupně jsem odklidila dárky z pod stromečku, místo vánočních filmů jsem začala sledovat videa s polární září a seriál Dark, a z vánoční hudby jsem přešla zase na jinou.
Měla jsem v plánu napsat nějaké shrnutí roku, který za pár hodin skončí, ale zdá se mi to zbytečné a hlavně se mi do toho nechce. Nechci se už ohlížet, navíc vím, že bych se do toho všeho moc zamotala a jen bych si způsobila špatnou náladu. Vím, co se dělo, na ty dobré věci vzpomínám moc ráda, ale teď už koukám dopředu. Těším se na to, že ještě přijde pořádná zima, na jaro, snídaně na balkoně a květiny, na léto, kolo a ufouny, na čarodějnické slety, na to, že si třeba konečně užiju podzimu tak, jak bych chtěla, a když to tak nebude, tak se z toho nezbláznit.
Kdybych měla přece jen tenhle rok nějak shrnout, použiju obrázek, co jsem nakreslila v srpnu, v době, kdy mělo to nejhorší teprve přijít, ale já už jsem to asi nějak tušila.

Asi to byla taková vize, protože na tom obrázku jsem přesně já teď, akorát na ty lacláky je moc zima.

Ještě v pátek jsem si myslela, že nechci, aby se vrátil ten všední kolotoč, s prací a směnami a tak, ty vyjeté koleje. Chtěla jsem zůstat v těch kolejích, které jsem si vyjela teď, s kafem, čtením, vodovkami a dlouhými procházkami, jenže tyhle dny byly tak hezké právě díky tomu, že nejsou pořád. Je potřeba se zase posunout vpřed, a je celkem jedno, jestli je to do dalšího roku, měsíce nebo týdne. Všechno musí jednou skončit, jinak by nikdy nic nezačalo.
Konce roku neslavím; vždycky mi to připadalo jako taková smutná oslava, kdy toho vlastně moc ke slavení není. Chci si jen užít klidný večer a zítra ještě jedno kouzelné sváteční ráno s kafem v hrnečku s králíčky a knihou a pak se vydat vstříc těm věcem, na které se těším. Taky si moc nepotrpím na přání do nového roku, ale připadalo by mi hloupé nic neříct. Takže: ať je ten příští rok jenom lepší, klidnější a veselejší.

Já a moji muži.

První stranu nového deníku si vždycky nějak vyzdobím, a tohle se mi obzvlášť líbí.

Tuhle písničku jsem asi od května poslouchala dost často, a pořád se mi neohrála. Buď v tom mají prsty ilumináti, nebo je prostě jenom taková dobrá.

pondělí 25. prosince 2017

Vánoční prase a šťastné slzy

Před rokem jsem byla přesvědčená, že jsem právě prožila nejlepší Vánoce vůbec. Tehdy tomu tak skutečně bylo, protože jsem do té doby lepší snad opravdu nezažila, a neuměla jsem si představit, že by to mohlo být ještě lepší. Letos však bylo tohle přesvědčení mnohonásobně vyvráceno. Bylo to tak boží, že jsem všechnu tu radost v jednu chvíli neuměla zvládnout lépe, než pláčem a zároveň hysterickým smíchem. Ale na to je ještě brzy; vezmu to popořádku a začnu tam, kde jsem skončila, tedy v pátek dopoledne.

Krátce po zveřejnění posledního článku jsem se se smíšenými pocity, ale převažující úlevou, vydala do práce na zkrácenou odpolední směnu. Měla jsem strach, že to nebude utíkat, nebo že to bude všelijak divné, ale nebylo tomu tak. Zbyla tam na mě kupa práce, takže jsem těch šest hodin skoro běhala, a neměla jsem čas koukat na hodiny, takže byly najednou čtyři, aniž bych si toho všimla. Během toho běhání od leštičky do kanceláře a z kanceláře na barvící dílnu jsem poslouchala Antenne Bayern (německá rádia totiž mají lepší hudební obsah), kde pořád mluvili o tom, že do Štědrého dne už zbývají jen dva dny, a každou půlhodinu hráli vánoční písničku. Já jsem se zatím strašně těšila domů, na klidný večer, a uvnitř jsem se tou vánoční náladou třepetala a třpytila jako ty chlupaté vánoční řetězy na stromek.
Ve středu nebo ve čtvrtek jsem o přestávce volala mámě, jako to dělám každou odpolední směnu, a máma říkala, že se doma bavili a shodli se na tom, že se jim po mně už stýská, jak jsem byla o předchozím víkendu pryč a teď jsem večer v práci. Trochu mě to dojalo a způsobilo to, že jsem se na ten páteční večer těšila ještě víc. A když jsem v pátek jela celá šťastná domů, v rádiu hráli letošní vánoční megahit, Do they know it's Christmas?, a já jsem čekala, že se každou chvilku stane nějaký úžasný zázrak. Stalo se jenom to, že jsem dojela domů, kde na mě čekala milovaná a milující rodina, a to je vlastně jeden z největších zázraků vůbec. A tak jsem se nejdřív na dlouhou chvíli usídlila dole v kuchyni a probírali jsme všechno možné, než jsem vyšplhala po schodech do svého sovího hnízda a uskutečnila jsem plán, na který jsem se těšila od začátku týdne. Vytáhla jsem kotlíkové brambůrky, uvařila jsem si čaj, rozsvítila jsem všechna světýlka v pokoji a lampičku, zalezla jsem si na postel a četla jsem si, sice ne čtyři hodiny, jak jsem říkala, že budu, ale něco málo přes dvě určitě. Tím čtením jsem se transportovala časoprostorem na místo, kde je léto, skupina různě praštěných dětí a vraždící klaun, a byla bych tam ještě chvíli zůstala, nebýt toho, že jsem byla už dost utahaná. Bylo to ale přesně tak skvělé, jak jsem si představovala, a usínala jsem spokojená jako kocour, co mi v noci ohřívá nohy.


Sobota se nesla v podobném duchu, v té třpytivé a třepetavé náladě a vzrůstajícím příjemném napětí. Ještě jsem uklízela, abych tu měla na Štědrý den už jenom hezky, uvařila jsem si trochu složitější oběd než obvykle, a když jsme k večeru zavřeli koně, ještě jsme s bratrem dodělávali poslední z těch tří druhů cukroví, které jsme letos měli, koukali jsme u toho na dokument o psech, co běžel v televizi, a bylo to hrozně milé, jak už takové události bývají. Taky jsem se byla podívat na tetu a její kozí stádo. Ta nejmladší se jmenuje Vlasta a v sobotu slavila svátek, ke kterému jsem jí taky popřála, a navrch dostala kupu mrkví.
Přes den jsem ještě nakreslila skupinu veselých vánočních pejsků do 52doodles, a večer jsem si zase chvíli četla, i když jsem únavou odpadla dřív, než v pátek.

O Štědrém dnu jsem se však vzbudila bez nějakého třepetání a v náladě, která se nedala označit zrovna za dobrou. Santa totiž podobně jako loni rozvířil oblohu svými saněmi a způsobil tím vichřici a déšť, což mě přes noc budilo a způsobovalo ošklivé sny. Mně se pak díky tomu špatnému spaní a tmavému mokrému počasí loudily do hlavy různé špatné myšlenky, ale naštěstí se mi je podařilo bez větších problémů zadupat zpátky do těch kanálů, odkud vylezly, a nakonec to byl takový příjemný den. Ráno jsem na instagramu objevila komentář od Lucky, s tím, že kdybych někdy nevěděla, co malovat, líbila by se jí dlouhosrstá kolie v barvě blue merle, která by byla stejně kute, jako ti moji vánoční psi. Ten nápad se mi okamžitě zalíbil a rozhodla jsem se jej zrealizovat ještě ten den.
Nejdřív ale bylo potřeba postarat se o naše zvířectvo, a pak jsem se zase upíchla v kuchyni u mámy, která koukala na Grinche a strašně se tomu smála. Zpátky u sebe jsem si pak pustila toho ušopleska, tedy Sám doma, což jsem naposledy viděla někdy jako malá (jsem taková bokem, pokud jde o filmy), a pustila jsem se u toho do těch kolií. Málokdy totiž vydržím na něco koukat bez toho, aniž bych se při sledování zabývala ještě nějakou činností. No, Lucčina Carmen dopadla dobře, jenom ta barva mi nevyšla tak, jak jsem chtěla, ale myslím, že to vyvažuje tím, jak je kute, protože to vážně je.



Po obědě jsem se naknedlila pro změnu k bratrovi a kocourovi Pamelce, který se tam nedávno usídlil na bratrově gauči a opouští jej jen zřídka. Dali jsme si mandarinky, jako dezert, a koukali jsme na Fattyho stream, ve kterém zaznělo vánoční přání obsahující významnou radu do života, a sice "nebuďte jitrnice, hoši".
Později odpoledne, když trochu ustal ten vítr, jsme vzali psy a vydali jsme se na procházku, celá rodina. To se nestalo už hodně, hodně dlouho, a bylo to hrozně moc fajn, jít tím tajemným zamlženým lesem, kterým obvykle chodím sama, až ke studánce a zpátky. Když jsme se vrátili z procházky, byl akorát čas zavřít koně, a když bylo hotovo i to a přišli jsme domů, už se stmívalo a ve vzduchu už vibrovalo to vánoční kouzlo a tajemno. Na večeři ale ještě bylo moc brzy, takže jsme se ještě na chvilku rozběhli do svých komnat. Do večeře byl čas tak akorát na kafe, to jsem si s chutí dala, a když bylo vypité, mohla jsem ještě naposledy naskládat svoje dárky do tašky a odnést je do obýváku k máminu vánočnímu praseti.
Jakožto člověk nepřátelící se s masem, ani s tím rybím, o kterém se mi snažili namluvit, že to není maso, ale už mi nebyli schopní vysvětlit, co to tedy je, mám na Štědrý den k bramborovému salátu obvykle smažený sýr. Letos tomu nebylo jinak, sehnala jsem však takový speciální sýr, který měl tvar dinosaurů.


Jak jsem v posledních předvánočních chvílích cítila to napětí a nedočkavost skoro stejné s tím, co si pamatuju z dětství, po večeři se mi k dárkům nijak pospíchat nechtělo. Chtěla jsem si to kouzelné těšení se užít aspoň ještě chvíli. Vstávat od stolu se nechtělo vlastně nikomu, a tak jsme seděli, dokud v komíně od kamen tak zvláštním způsobem nezahučela meluzína. "To už tady asi byl ten Santa," řekla máma, a tak jsme se konečně zvedli.

Rozbalování dárků bylo letos takové emotivní, jak už jsem zmínila na začátku. Nebylo to ale vůbec ve špatném smyslu toho slova, právě naopak; byla jsem tak nadšená, jako snad nikdy, a taky neskutečně vděčná nejen za všechny ty úžasné věci, ale hlavně za lidi, kteří mi to nadšení umožnili (ale za ty jsem vděčná pořád, na to nezapomínám). Pískala jsem nadšením hned, jak jsem z tašky s lamou ve vánočním svetru vytáhla pletenou čepici s růžovou bambulí, a to pískání se stupňovalo do chvíle, kdy jsem asi v půlce té hromady dárků rozbalila záložku do knížky s obrázkem sovy, na které stálo, že ve Škole čar a kouzel v Bradavicích počítají se studijním místem pro mě, a to už jsem tu radost přestala zvládat a bez obalu jsem se rozbrečela. Ta skutečnost velice pobavila zbytek rodiny, a jak se oni naproti mně smáli, rozřehtala jsem se taky. Zbytek dárků už jsem otevřela sice bez slz, ale rozhodně ne s menším nadšením, a když jsem se probírala poslední krabičkou, řekla jsem: "Vidím sešit a myslím, že je na něm polární záře. Jestli je to fakt polární záře, tak se zase rozbrečím."
Polární záře to fakt byla, a jsem ráda, že jí mám aspoň na sešitě. Zrovna nedávno jsem totiž začala přemýšlet nad tím, že i když mě cestování vůbec neláká, za tou polární září bych jela, a pak se mi i zdálo, že se objevila i u nás, když jsme v létě večer seděli na zahradě.

Dary byly rozbaleny akorát včas na to, abychom si mohli pustit Anděla Páně 2, kterého jsme ještě neviděli, a tak jsme tak spokojeně rozvalení koukali a smáli se všem těm nemístným vtipům, a po Andělovi jsme ještě vzali ven psy a s sebou prskavky a šli jsme se projít kousek do vesnice.
Zůstala jsem pak ještě chvíli v obýváku, protože se mi nechtělo tahat všechny ty věci zase nahoru, a koukala jsem na Tři bratry, kteří už mě ale tolik nebavili, protože k pohádkám s princeznami jsem nikdy moc netíhla, a tak jsem se asi při třetích reklamách zvedla a odtáhla jsem ty tašky nahoru, kde jsem jejich obsah vyskládala pod svůj stromek, protože se mi ještě nechce dávat je na trvalé místo (a hlavně to místo hledat).


Dostala jsem opravdovou hromadu úžasných věcí, ze kterých mám strašnou radost. Snad mi prominete, když tady nevypíšu všechny věci a lidi, od kterých jsem je dostala; neznamená to, že bych si toho nevážila nebo z toho měla menší radost. Všechno je to skvělé a za všechno vám děkuju, a především za to nadšení, které jsem díky tomu mohla zažít.
Pod vánočním prasetem jsem kromě té pozvánky do Bradavic našla třeba pár věcí, které se mi budou hodit, až tam pojedu: bradavickou čepici, roztomilé ponožky s Harrym, Ronem, Hermionou a Dobbym, nádherně ilustrované vydání knihy Fanstastická zvířata a kde je najít a navrch druhý díl knihy Filmová kouzla, která je o natáčení všech těch čarodějnických filmů. Taky tři hrnky, jeden se Spidermanem, jeden s jednorožcem, který se objeví jen když je v něm horké pití, a jeden roztomilý s ovečkami a hvězdičkami, ve kterém byly stočené huňaté ponožky. K tomu něco na čtení do zásoby, knihu, kam si mám po sedm let každý den zapsat jednu větu a jsou v ní kouzelné ilustrace s vílami, ochucené kafe z Oxalisu, které jsem tak chtěla, nejlepší svíčku na světě, opět krásně vonící, aromalampu i s vosky, cosplayový kalendář, ve kterém jsou i fotky z loňského AkiConu, na kterém jsme se Saku působily coby Záhadná dvojčata, figurku Mloka Scamandera i s Větvíkem, nebo krabičku, ve které byla kromě těch sešitů s polární září ještě spousta dalších krásných věcí z papírnictví, omalovánku se Stranger Things, a vlastní vánoční prase. Nevím, kdo toho plyšáka vymyslel, je to spíš takový růžový mutant s rypákem, dlouhou srstí na zádech a se santovskou čepicí a prý i chrochtá, ale nikdo už nepřišel na to, jakým způsobem.
Hrnky, svíčky a kafe už používám. Zbytek jsem nechala pod stromečkem a chodím si to prohlížet, přesně tak, jak jsem to dělala, když jsme byli malí.

Na dnešek už se mi spalo dobře. Až tak dobře, že jsem málem zaspala ranní vypouštění koňů; nějak mě to všechno včera zmohlo. Bála jsem se trochu, že mi bude maličko smutno, že už je to zase pryč, jenže není, protože nic pryč nešlo. Užívám si dárků a hlavně té klidné pohody, a myslím, že všechno to krásné z Vánoc v sobě budu mít ještě dlouho. Protože tyhle Vánoce byly nejlepší, minimálně pro další rok.

Doufám, že se všichni máte taky dobře (jestli se máte jenom z půlky tak dobře, jako já, tak se pořád máte hodně dobře). Taky doufám, že mnou rozdané dárky způsobily aspoň stejnou radost jako ty, které jsem dostala, a že moje obavy, že jsem to dostatečně nevyvážila, byly zbytečné.
A vůbec. Mějte se hezky. Nic lepšího totiž člověk snad ani dělat nemůže.

pátek 22. prosince 2017

Za rohem je varan v pruhovaný šále

Můj původní plán byl takový, že vánoční článek napíšu až po Vánocích. Po několikerém promyšlení jsem však došla k závěru, že napíšu ještě jeden předvánoční, protože se mi za á vážně chce, a za bé by to pak bylo hrozně dlouhé. Myslím ale, že dlouhé to bude i tak. Nejspíš jste si už stihli všimnout, že krátké a stručné věci nejsou zrovna můj hrnek kafe, a nejspíš je ani psát neumím. O tom jsem hodně přemýšlela, když jsem zalepovala obálku s dopisem, která je zase pěkně vypasená. A nemám na ní známku, mimochodem, takže navzdory plánům  bohužel nestihne dojít ještě před svátky.
Jestli někdy napíšu knihu, bude dvakrát tlustější než To. Ale asi si dám větší práci s vymýšlením jmen, protože když se v knize asi každý druhý týpek jmenuje Richard a navrch je tam taky Richard Street, je to trochu matoucí.


Jak jsem psala o tom přemýšlení, mám pocit, že teď zase přemýšlím nějak moc, víc než obvykle, a vůbec ne tím směrem, kterým bych chtěla. Přichází obleva; možná je nějaký divný tlak vzduchu.
Přemýšlela jsem třeba nad tím, že leden příštího roku je mnohem blíž než leden letošního roku, a o tom, co v tom lednu bylo, a co bude v tom dalším. To sice zatím nevím, ale mám trochu obavy, že to zase bude špatné, a zároveň jistou naději, že to bude lepší, protože jsem se zbavila věcí, které mě v té době trápily víc než jindy.
Ale leden teď ještě není. Nejsou ani ty Vánoce, i když už do nich zbývá asi tak pár vteřin, ani to dlouhé volno, které jsem nezažila od chvíle, kdy jsem začala chodit do práce. Vánoční prázdniny!
Škoda jenom, že nejspíš nepůjde bruslit. Bruslit bych šla stejně ráda, jako bych šla na ten pohádkový ples, jehož koncept vznikl po halloweenské apokalyptické oslavě chvilku předtím, než jsem jela domů.

Stavěl se u mně Santa s dárkem, co jsem si objednala pro sebe. Hodně jsem se na něj těšila a bála jsem se, že to už nestihne, ale pomohl mu ten varan v pruhovaný šále a vánoční prase, co má letos máma místo stromečku. Rodiče už totiž několik let nevedou stromeček, ale máma jej vždycky něčím aspoň nahrazuje. Jeden rok to byly větve z túje s pár mašličkami, loni veliká vánoční hvězda, ta kytka, která už nežije, a letos prase, které dostala loni a šetří si do něj drobáky. Vánoční prase je z těch náhražek stromku zdaleka nejlepší.
No, a tyhlety bytosti mi dovezly novou knížku od Anie Songe, je to vlastně deník s několika básničkami a neskutečně kouzelnými vodovkovými ilustracemi. Tu slečnu jsem začala sledovat někdy v červnu, díky reklamě na facebooku, a její první kniha a blog mi na chvíli hodně pomohly. Pak už jsem si musela pomoct sama, ale její náhled na život a myšlenky mi jsou blízké pořád, stejně jako ty krásné věci, co vytváří. Tahle knížka je asi jediná z těch věcí, za které jsem poslední měsíc tak hrozně utrácela, u které mi není těch peněz líto, tedy kromě té příšerně tlusté knihy se strašidelným přebalem (ten už jsem zavřela do šuplíku), u které mi to taky není líto.
Ta slečna už vlastně není slečna, protože za tu dobu, co ji sleduju, se stihla vdát, stěhovat (asi několikrát), vytvořit tuhle krásnou knížku a k tomu kalendář, vyhrát nějakou kategorii v Czech Blog Awards a pořídit si huskyho, což mi ze všech těch věcí připadá nejskvělejší. Je to taková inspirující osoba, od které mi ta motivační slova jako asi od jediné z těch, kteří se snaží ostatní motivovat, připadají opravdu upřímná. Akorát to s tou motivací a inspirací asi moc neumím, protože mám sklon se s lidmi spíš srovnávat. A chtěla bych taky zvládnout podobné skvělé věci - kromě té svatby, to je to poslední, co bych teď chtěla, a ocenění taky nepotřebuju - a vlastně bych mohla, jenže mě pořád něco nějak brzdí a nedaří se mi identifikovat, co to je. Měla bych se zabývat spíš tímhle, než přemýšlet o tom, jak divně běží čas.
Třeba mi v tom tahle knížka zase trochu pomůže. Mám toho v hlavě pořád moc a málokdy tomu rozumím.


Po prolistování té knížky jsem měla ohromnou chuť vytáhnout hned příští ráno vodovky a namalovat tisíc planet, celý vesmír plný hvězd a květin. Jenže když jsem vstala, zjistila jsem, že je přívětivé počasí a mám dostatek času, a místo vodovek jsem raději vytáhla koňomutky do lesa. Bylo takové magické, trochu tajemné ráno, trochu foukalo a mezi stromy se válela mlha z tajícího sněhu.
Všimla jsem si, že často říkám o věcech, že jsou magické, kouzelné, čarovné, tajemné nebo dobrodružné, a že už to nejspíš zní dost hloupě. Věci se však mají tak, že mi všechny ty události připadají přesně takové, jak je popisuju. Chce to trochu cviku, než se je tak člověk naučí vidět, ale svět je pak mnohem hezčí.

Zjistila jsem, že jsem získala vlastní kočku, aniž bych to měla v plánu nebo jsem si toho vůbec výrazněji všimla. Kočky tady v patře občas prostě přebývaly, většině z nich se patrně líbil ten bordel, co tady byl, protože teď už sem nechodí, a Toník tady bydlel hlavně přes zimu, když už nechtěl bydlet u koní. On má moc rád lidi, ale bojí se Hnědouše (to je pes), a tak se z něj stal takový polobezďák. Tedy teď už není; zatímco ostatní kočky z patra postupně odtáhly, když zjistily, že se sem nakvartýroval vetřelec, co jim uklízí jejich místa na spaní, Toníček je šťastný, že tady má svého člověka. Tak se tady o něj starám, jak se o kočku starat má, a on mi v noci hřeje nohy a čeká nad schodištěm, až přijdu z práce. Je to takový natvrdlý, veliký, uslintaný, milý kocour a jsem vlastně ráda, že tady je.


Dnes jdu do práce už jenom na zkrácenou směnu a končím v šest, což se možná i tak zdá jako hrozivé, ale oproti předchozím letům je to pro mě výhra. Trochu mi vadí, že tam budu muset jít už dřív, ale utěšuje mě vidina toho volného večera. Vím přesně, co s ním udělám: zalezu si do deky, vezmu si kotlíkové brambůrky a budu si číst, aspoň čtyři hodiny, a přímo tu knihu inhalovat, přesně tak, jak si přeju už od neděle.
A vy ostatní, co sem zabloudíte, si to taky užijte, jak dnešní večer, tak celé svátky, ať už je slavíte, nebo ne. (Nerada někomu něco nutím, ale jestli ne, měli byste to aspoň zkusit. Vánoce jsou totiž krásně kouzelný a veselý svátek, a lidi přesně tyhle věci v životě dost potřebují).

A ufouni taky!

pondělí 18. prosince 2017

Gemütlichkeit

Tohle obtížně přeložitelné půvabné německé slovíčko má velice podobný význam jako to hygge, co je teď tak strašně in; označuje takovou tu spokojenou útulnost, klid na duši, radost, blízkost k jiným lidem a další drobné milé věci, které také bývají spojované s Vánoci. A navzdory děsivým očekáváním, která jsem měla minulou neděli, se v tomto duchu nesl celý následující týden, tedy ten, se kterým jsme se včera rozloučili.
(Na rozdíl od hygge umím tohle slovíčko aspoň přečíst.)


O té minulé neděli, kdy mě pronásledovaly děsivé vize příštích pracovních dnů, jsem si hodně přála, aby to do víkendu rychle uteklo. Nečekala jsem ale, že vesmír moje přání splní tak důkladně. Týden se přehnal takovou rychlostí, že mám pocit, že trval sotva dva dny. Moje obavy naštěstí splněny nebyly, a i pracovní část dnů byla nečekaně gemütlich, přátelská a pohodová, což je něco, co jsem tam už delší dobu nezažila. Možná to bude tím adventem. Ale přesto všechno je práce pořád jenom práce, a lidi jsou pořád lidi, a doma je o hodně lépe. A i do těch neskutečně rychle letících dnů se mi povedlo nacpat několik výrazných zážitků.
První se odehrál hned v pondělí k večeru. Obvykle nerada chodím ven po setmění, jenže zrovna v pondělí bylo docela pěkně, a navíc jsem měla pocit, že jsem si čerstvého vzduchu užila moc málo. Po večeři jsem si tedy vypůjčila psy a šla jsem se s nimi projít kousek vesnicí a místním březovým hájkem. Pod lampami, světýlky v zahradách a mezi těmi břízkami se povalovala mlha a bylo to celé takové tajemné a magické. Další takovou procházku jsem pak podnikla ještě v pátek, to se mnou šla i máma a ještě nebyla úplně tma, takže jsme šly trochu dál, až na louku k lesu, na které leží křupací zmrzlý sníh už od poloviny listopadu.
Večery mezitím jsem trávila u stolu obklopená svíčkami, vodovkami a papíry, vytvářela jsem nějaké umění a na notebooku mi k tomu běžel Harry Potter a Kámen mudrců, a navrch jsem dobalovala poslední malé dárečky a svoje zavazadla na sobotní Dalekou cestu za varanem. Možná by se měla jmenovat spíš nekonečná, ale v sobotu to bylo vlastně ještě dobré.


Na cestě do Liberce, kde sídlí Verity, a kde se letos konal tradiční předvánoční slet naší čarodějnické skupiny, jsem musela využít několikerých dopravních prostředků: kromě tradičního auta a vlaku jsem cestovala také metrem a premiérově žlutým autobusem. Přestože to všechno proběhlo nad očekávání v klidu a bez komplikací v podobě zpoždění a podobně, usoudila jsem, že metro a autobus se na seznam mých oblíbených způsobů cestování nezařadí, a byla jsem strašně ráda, když jsem konečně mohla v Liberci vystoupit. Dokonce asi tak ráda, že jsem ve své splašenosti vystoupila na jiné zastávce, než jsem měla, takže jsem trochu zkomplikovala setkání s Verčou a Saku, ale našly mě, a já jsem mezitím využila času ke konzumaci trdelníku, protože jsem už měla strašný hlad a on tak krásně voněl hned vedle mě.
Zatímco jsme pak čekaly na poslední členky výpravy, Hanu a Laru, prošmejdily jsme místní Tiger, který je obsahově nějaký lepší než ostatní, které jsem navštívila (povedlo se mi tam ulovit takovou tu závěsnou sklenici na kaktus a jsem ráda, že mám výmluvu, proč si koupit kaktus), a zastavily jsme se v Costa Coffee. Dala jsem si jenom obyčejné americano, protože jsem potřebovala pořádné nakopnutí, ale vzala jsem si jej aspoň s sebou do toho pěkného vánočního kelímku. Ten jsem si dovezla až domů jako suvenýr, a Hana se mi za to smála. Nevím, jak moc je to zvláštní, ale musíte pochopit, že u nás takové vymoženosti jako Costa Coffee nejsou, a vánoční kelímek dostanu tak akorát v automatu na kafe, co máme v práci, a ten je ještě pěkně hnusný, takže tenhle prostě nemůžu vyhodit.

Po vyzvednutí posledních čarodějnic u vlaku jsme si na chvilku odfrkly u Verčy v bytě, odkud jsme se přesunuly do restaurace Omam na jídlo. Měli to tam opravdu moc dobré, i tu zapomenutou limonádu, ke které jsem pak aspoň dostala kousek cukroví jako omluvu, a i když to zrovna moc dobré nebylo, bylo to od obsluhující slečny opravdu milé. Z restaurace jsme se přesunuly do kavárny, kde jsem původně chtěla ochutnat chai latté, jenže jsem byla tak přecpaná Burgerem z restaurace, že jsem to raději neriskovala. Než jsme zalezly domů, ještě jsme se prošly vánočními trhy u radnice, která je krásná sama o sobě, a ve vánočních světýlcích byla ještě hezčí.
Doma měl přijít varan v pruhované šále, který letos nosí dárky, protože se vedly spory o to, kdo by to měl dělat, a rozdělit nám ty naše. Jenže to mu znemožnila Lara, kterou nejspíš posedl místní poltergeist, podle toho, jakým způsobem lítala po pokoji a snažila se zlikvidovat všechno, co jí přišlo do cesty, jako třeba bačkory, naše nohy, nebo třeba moje brýle a pravé oko. Mám u něj trochu modřinu. Nevím, jestli by mi lidi věřili, kdybych se jim snažila vysvětlit, že mi to způsobil letící pes, který se mě asi snažil přeskočit a praštil mě přitom svým kostnatým kloubem. Bylo potřeba ještě jedné procházky po náměstí a přilehlých uličkách, aby se to zvíře trochu uklidnilo a varan v pruhované šále mohl přijít. Později večer přišla řada na punč, který byl sice opravdu dobrý, ale v kombinaci s únavou z cesty mě ten alkohol poněkud sundal. Aspoň jsem si v hlavě poznamenala, že na Štědrý den vynechám svařák, protože nemám ráda ten opilý pocit v hlavě, který se dostaví velmi snadno, vzhledem k tomu, že během roku nepiju kromě ciderů nic alkoholického. K punči byla puštěná doktorovská Runaway bride, a trocha lítostí, že mě ten seriál už nebaví tolik jako dřív.


Nedělní ráno bylo magické.
Vzbudily jsme se do zasněženého a sněžícího rána, snídaly jsme u zapálených plovoucích svíček a vánoční hudby, a když jako poslední dohořela moje žlutá mrzimorská svíčka, vydaly jsme se ven, kde se mezitím pořádně rozchumelilo. Ten sníh způsobil, že bylo to už tak krásně vyzdobené a vánoční náměstí ještě kouzelnější a vánočnější, a působily tak i ty divné městské uličky, ze kterých mi, jakožto těžkému vesničanovi, bylo trošičku úzko. Bylo to vůbec poprvé, co nám na vánočním sletu sněžilo, a jenom se tím potvrdilo to, že to byl nejhezčí a nejmilejší vánoční slet v historii. Za to vám, milé čarodějnice, moc děkuju.


Na zpáteční cestu jsem nastupovala sice s nechutí, když jsem si představila, jaká dálka to je, ale v dobré náladě. Ta mě bohužel dost brzy opustila, protože zpáteční cesta byla hrozná, to se ani jinak nedá říct. V autobuse jsem si pustila La la land, jenže to nějak moc houpalo, a mně se za chvilku začalo dělat špatně, a tak jsem radši zavřela oči a na chvilku usnula. Jenže z toho jsem pak byla celá zblbá a jako přejetá, cesta metrem tomu moc nepomohla, a to, co se dělo na Hlavním nádraží, to dorazilo. Milion lidí, kteří nečumí na cestu a dělají hluk, žádný vzduch, k tomu nějaká adventní akce Českých drah s hrozně hlasitou a příšernou hudební produkcí, navrch dvacetiminutové zpoždění mého vlaku, který byl celý obsazený, takže jsem celou cestu, o které jsem si myslela, že snad už nikdy neskončí, mrzla a lámala se na sklápěcí sedačce v prostoru pro kola. Dojela jsem sice od tašek a cesty celá přelámaná, zmrzlá a utahaná, což vůbec nebylo gemütlich, ale dorazila jsem, takže je to vlastně dobré. A na tom hrozném nádraží se mi splnil budoucnostní sen, co se mi zdál v noci na neděli.

Než se setmělo, měla jsem z vlaku aspoň pěkný výhled na ten winter wonderland venku.

Měla jsem plán, že si tam během čekání v sobotu dopoledne koupím knihu To od Stephena Kinga, protože jsem jí v týdnu poslouchala jako audio a začala mě tak moc bavit, že jsem usoudila, že si potřebuju přečíst sama a ne to jenom slyšet od nějakého pána. Jenže v sobotu jsem štěstí neměla, a s trochou zklamání jsem si odnesla knižní předlohu seriálu 13 reasons why, který jsem ani neviděla, ale ta kniha mě stejně zajímala. Nakonec jsem z ní stejně přečetla jen pár stránek, protože jsem nikde už moc nečekala, ale aspoň mám čtení do zásoby. To jsem ale asi chtěla opravdu hodně, protože se mi pak zdálo, jak jedu domů, vystoupím z metra, hned letím do knihkupectví, kde mají tu knihu vyskládanou hned na kraji, a s výherním pocitem ji beru do ruky a běžím ke kase. Ve skutečnosti se to odehrálo jen s drobnou odlišností, protože ty knihy nebyly hned na kraji, ale kousek za rohem, jinak to ale bylo tak stejné, až to bylo trochu děsivé. Ale nic, ani ta kniha, není horší horor než to, co se odehrávalo na tom nádraží, to mi věřte.
Tuhle událost považuju za jeden z varaních zázraků toho víkendu, a mám ohromnou radost, že mám po dlouhé době na čtení zase něco, u čeho vydržím sedět hodiny a stejně pořád nebudu mít dost, protože budu chtít vědět, co bude dál. Hana mi říkala už delší dobu, že by se mi ten příběh určitě líbil, jenže jsem jí moc nevěřila, protože mě žádná kingovka nikdy moc nezaujala. Hana taky říkala, že jsem nečetla ty správné, a v tom měla taky pravdu, protože na rozdíl od Osvícení nebo Carrie nebo co jsem to ještě četla je tohle skutečně skvělé a čte se to velice dobře. Myslím ale, že nebýt toho letošního filmu, který jsem nedávno viděla a který mě moc bavil, tolik by mě to nezajímalo a nebavilo, nebo by mi to trvalo déle, zatímco takhle stačilo jedno známé jméno, abych do toho příběhu úplně spadla. No, a ten film by mě vlastně vůbec nezajímal, kdyby nebylo Stranger Things, takže děkuju vesmíru, že mě k tomu nakonec nějak dostrkal.


Nikomu to neříkejte, ale měla jsem chuť zavolat do práce a omluvit se, že mi není dobře a nepřijdu. Jenže mám z takových věcí vždycky strašně špatné svědomí, a navíc se mi taky dost nechtělo telefonovat, takže jsem se rozhodla tu odpolední směnu už nějak překlepat. V nejhorším případě můžu nadávat jenom sama sobě, myslím ale, že to bude dobré. Přes noc krásně nasněžilo, padaly takové ty huňaté chuchle sněhu, pod kterými všechno tak hezky ztichne, a večer jsem je sledovala, jak se snášejí ve světle pouliční lampy. Viděla jsem kouzelný zimní východ slunce a ještě předtím jsem si chvíli četla, zatímco jsem snídala to dobré cukroví, co jsem si přivezla od holek, a když měl ten den takový hezký start, mohl by takový už zůstat.


Málem bych zapomněla na oficiální hit letošních Vánoc. V Liberci je tak populární, že tam nehraje nic jinýho! :D