neděle 12. listopadu 2017

Věci, co jsem chtěla napsat na Twitter, ale zdálo se mi to zbytečný

... a prý to zbytečný není.
Lidi zřejmě hodně zajímá můj divný život. A vlastně to chápu, protože mě zase dost zajímají divný životy různých internetových lidí. Baví mě o nich číst a pak přemýšlet o tom, jací asi jsou, ve skutečnosti, a jak vypadá jejich všední den a tak. Zní to hrozně a divně, když to tak píšu, a možná to takové je, jenže mi to tak nikdy nepřipadá, dokud nad tím nezačnu moc přemýšlet. Což se kupodivu v tomhle případě neděje moc často. Z nějakého důvodu, na který jsem ještě nepřišla, mě podobně jako čtení o životech těch ostatních lidí baví psát o tom svém. Možná proto, že v mém okolí není moc lidí, se kterými by se dalo takhle mluvit, nebo proto, že se tolik nebojím říkat to lidem z internetu, protože jsou většinou taky nějakým způsobem bokem a chápou to lépe. Zvlášť ta skupina lidí, které sleduju právě na tom Twitteru.

○ Četla jsem knihu. Po tom, co jsem skoro po dvou měsících přelouskala Tell the wolves I'm home (a zanechalo mě to dílem zmatenou a dílem nadšenou), jsem se neúspěšně pokusila začíst do několika dalších knih, bez úspěchu. Tak mě to přestalo bavit a sáhla jsem po jedné, kterou jsem sice četla už několikrát, přesto jsem bezpečně věděla, že mě bude zase moc bavit. Kromě toho patří k tomuto listopadovému období, k tomu přelomu z halloweenské atmosféry k té zimní a vánoční. A taky mi ji připomnělo nadšení mé kamarádky, která ji nedávno četla poprvé. Eleanor a Park je v podstatě takový ten klasický young adult románek, kterých jsou mraky, má však hromadu věcí, kterými se od těch ostatních odlišuje a posouvají jej o kus výš. Troufám si tvrdit, že by se ten příběh líbil i čtenářům, kteří tento žánr obvykle nevyhledávají. Dějí se tam dost hrozné věci, a pak taky takové malé, upřímné hrozné věci, a ten zvláštní a přitom tak normální vztah dvou středoškoláků je tam popsaný tak skvěle, že máte skoro pocit, že se to děje přímo vám. Eleanor je jedna z mých nejmilejších knižních hrdinek a nejradši bych ji adoptovala. Nemůžu říct, že bych se s ní úplně ztotožňovala, protože nevím, jaké to je, vyrůstat v osmdesátých letech (osmdesátky té knize mimochodem dávají ještě takovou jiskru navíc) a v tak příšerně dysfunkční rodině, ale v některých věcech ohledně ní jsem se hodně viděla. Třeba v tomhle úryvku; dostala jsem se k němu o přestávce v práci zrovna po tom, co jsem značnou dobu strávila úvahami o tom, proč všechno, co řeknu, zní tak naštvaně, když to tak vůbec nemyslím a snažím se chovat mile.



Tu knihu nejde úplně opustit, když ji dočtete, tak jsem chvilku prohlížela fanarty. Jsou boží. Tenhle nejvíc.

○ Hledala jsem nějaké fotky, už ani nevím proč a jaké, během toho procesu jsem však nalezla svoje fotky z minulého léta. Ty, na kterých jsem ještě měla svůj půlmetrový culík. Nějak se mi po tom culíku zastesklo. A hlavně po copu, ten jsem měla moc ráda, i když mi nikdy nešel moc dobře plést, ale líbilo se mi ráno vstát a udělat to. Tak jsem se rozhodla, že si ty vlasy zkusím nechat zase dorůst, protože ostřihat se můžou vždycky. Jenom je nenechám růst tak hagridovsky divoké a nechám si je občas upravit od paní kadeřnice. (Paní kadeřnice má taky koňomuta, jak jsem zjistila. Tedy měla; nedávno utekl a vběhl na rušnou silnici, tak si asi umíte domyslet, jak to dopadlo. Letos je v některých směrech dost hrozný rok.)

○ Jedno pracovní odpoledne jsem poslouchala hudbu. Vlastně to dělám skoro každé pracovní odpoledne, jenom někdy místo hudby poslouchám knihy. Teď jsem tak poslouchala a slyšela jsem jednu písničku ze Spidermana, která mi silně, maličko bolestně připomněla léto. Na chvilku jsem zase chtěla jezdit na kole pšeničným polem a poslouchat písničky ze Spidermana a některé jiné písničky. Na léto vzpomínám ráda. Aspoň na tuhle část. Ale zpátky bych to tak úplně nechtěla, protože se děly ještě i jiné věci a byla jsem tím hodně zmatená. Radši se tady budu dívat, jak venku padá první sníh, a počkám si na další léto.

Tohle bylo jedno srpnové odpoledne, kdy jsem si připadala jako v jiném světě.



○ Byla jsem už dost nešťastná z toho chaosu, který způsobovalo moje přechodné bydlení v mém bývalém pokoji, kde jsem musela mít věci v taškách a krabicích, i když to pořád bylo lepší než to předtím. Včerejší den už jsem však konečně mohla věnovat ukládání těch věcí na své místo a zařizování svého nového bydlení, a jsem moc ráda za to, jak se to povedlo, až na pár drobných detailů, které ještě bude třeba doladit. Kromě mých činčil a papoušků se tady mými spolubydlícími staly ještě čtyři kočky. Nebo jsem se spíš já stala jejich spolubydlící; kočky tady v patře u mých rodičů bydlely dřív než já, takže jsem se jim sem tak trochu vetřela. Zdá se, že jim to nevadí, a mně to taky nevadí. Nepovažuju se za milovníka koček, jen jsem na ně asi už zvyklá. Bydlely s námi od doby, kdy mi byly asi čtyři (tedy od doby, kdy jsem pořád chtěla pouštět Runaway od Bon Jovi a tu písničku dodnes miluju). Jednu dobu jich u nás bylo dokonce sedm. Jsou fajn. Je to rozhodně mnohem lepší než prázdný barák.

Kniha, kterou teď čtu, se jmenuje Ginny napořád a je dost zvláštní, ale baví mě číst, protože mě zajímá, co a jak a proč se tam stalo a děje.



○ V týdnu se internetem rozletělo video níže a vyvolalo vlnu nadšení. Ani mě to neminulo. Stranger kids mám po druhé sérii Stranger things mnohem raději než po té první, a tohle mi připadá ohromně milé. Taky je tam James Corden. Zřejmě je to teď dost známý člověk, já ho ale mám pořád zafixovaného jako toho sympatického tučíka, který se podobal křeslu, z té epizody Doctora Who, která patří k mým nejoblíbenějším. Nejspíš právě proto jsem ho tady se Stranger kluky tak ráda viděla.


○ Jak už jsem nakousla někde uprostřed, pan Martin si nakonec toho bílého koně někde sehnal a proháněl se tady na něm celé odpoledne. Sledovala jsem z okna, jak nejprve prší, pak se v tom objevuje cosi bílého, a jak se z toho bílého stávají tlusté, mokré sněhové vločky, a jak jich je pořád víc, až zasypaly svět. Taky jej docela rozblátily, ale to jim pro tentokrát odpustím. Měly by si toho vážit, protože až bude únor a venku bude takovéhle počasí, tak shovívavá už nebudu. Dneska je ovšem dneska, a dneska jsem v tom bílém nadělení vesele běhala, bláto nebláto, v tom magickém tichu a šedavém vzduchu, a měla jsem ten radostný vánoční pocit z prvního sněhu, který asi nikdy mít nepřestanu.

Moje místo v lese, kde jsem trávila dlouhé hodiny a sledovala jsem, jak jaro přechází v léto a léto v podzim, a když už se tam nedalo sedět, chodila jsem se aspoň dívat, jak jej podzim zasypává listím, nebo, v dnešním případě, sněhem. Vždycky je to tam kouzelné.

středa 8. listopadu 2017

Malinový deník

Když si na YouTube napíšete do vyhledávání "journal flip through", ukáží se vám stovky videí, ve kterých lidé ukazují, co vytvořili ve svých denících. Ráda ta videa sleduju, částečně pro inspiraci, ale hlavně proto, že je to pro mě takové milé a uklidňující. Videa natáčet nebudu; mám takový divný hlas, a mnohem lépe mi jde psát než mluvit. Zkusím tedy vytvořit takové flip through v psané formě. V létě už jsem jeden takový článek napsala, to psaní mě moc bavilo a nesmírně mě potěšily pozitivní ohlasy. Ten článek obsahoval všechny deníky za poslední rok, takže jsem z každého vybrala jen pár věcí, aby nebyl článek moc dlouhý. Deník, který vystřídal mého věrného letního parťáka s motýly a ptáčky na obálce, ovšem obsahuje takovou spoustu věcí, že jsem se rozhodla udělat mu vlastní článek. Nejspíš tak budu pokračovat i dál. Už jenom proto, že mě tak moc baví o denících psát.
(Vezměte si k tomu sváču. Bude to dlouhý.)



Zápisník značky Leuchtturm 1917 malinové barvy jsem si v červnu nadělila k letošním narozeninám. Tahle značka se mi vždycky moc líbila, nakonec jsem z ní však byla poněkud rozpačitá. Stránky v sešitě byly docela tenké a průsvitné a chvíli mi trvalo, než jsem si na ně zvykla. Mojí oblíbenou propiskou se na ně nepsalo moc dobře a musela jsem zkusit několik jiných, než jsem našla takovou, která mi na nich vyhovovala. Dobře se na ně ale kreslilo, a kromě nezbytné protiotevírací gumičky měl zápisník také dvě stužky na založení stránky a kapsu na papírky, která mi u minulého deníku chyběla.
Začala jsem do něj psát 23. srpna, a zhruba po dvou týdnech jsem popsala tolik stránek, jak je vidět na fotce. Byl to začátek těžkého období, v hlavě jsem měla zmatek, spoustu myšlenek, které jsem potřebovala utřídit nebo vyhodit, a psaní mi v tom pomáhalo nejvíc, proto jsem psala až extrémně hodně. Tenhle deník bych vlastně snadno mohla nemít ráda: hned na začátku je několik stran o jednom dost hrozném rozhodnutí, a dál je tam spousta plánů, které nevyšly, náhradních plánů, které taky nevyšly, a nakonec zhroucení všeho, a přece jej ráda mám, a to docela hodně. Je v něm pár stránek, které se mi líbí, a taky velký kus odvahy, o které jsem netušila, že ji mám, a spousta svědectví o tom, jak jsem se nevzdávala. Vytvořila jsem si plán, chvilku jsem se z něj těšila, potom nevyšel, a za chvilku jsem měla další, a kolečko se opakovalo, a stejně jsem se nevzdala, ani teď. Nikdy jsem si nemyslela, že bych mohla taková být, a jsem ráda, že to mám takto zaznamenané.


Dřív jsem mívala problém začít psát do nového deníku, protože jsem měla strach, že ty krásné čisté stránky zničím svým kostrbatým rukopisem a vůbec vším. Chvíli předtím, než jsem začala do tohohle deníku psát, jsem narazila na tip, který měl s tím problémem pomoct. Šlo o vytvoření drobných koláží a nalepení samolepek na náhodné strany, aby ten sešit nebyl tak prázdný. Ty obavy z toho, že ty bílé stránky pokazím to opravdu trochu zmírnilo, ukázalo se však, že mě ty koláže vlastně rozčilují. Moc mi nejdou, a často se mi stalo, že by se mi zrovna tu stranu, na které nějaká byla, líbilo ozdobit nějak jinak. Tohle byl ale opačný případ: něco jsem tam nakreslila a zjistila jsem, že se mi to vlastně nelíbí, a tak jsem si vystřihala obrázky z časopisu Kreativ, nějak jsem je přes to naplácala a výsledek se mi docela zalíbil.


Myslím, že tyhle domečky a sklenice byly příspěvkem do kreslící výzvy. Během těch dvou měsíců se mi povedlo na ně zapomenout, a když jsem je teď fotila, připadaly mi hezoučké. Líbí se mi i ten citát a slovo, co jsem si k nim opsala. Snad to nepřipadá hezoučké jen mě.


Vesmírné květiny jsem si taky už nepamatovala. Vzpomněla jsem si ale, že jsem si tehdy myslela, že jsem se už tak nějak nalezla, jenže pak se staly všechny ty věci a zase jsem se poztrácela. To nevadí. Zase se najdu, a bude to lepší. Ta žlutě obtažená slova, která asi nejsou úplně vidět, je věta z knížky Tell the wolves I'm home a říkají "I dream about people who would ever only kiss you on the cheek". V té době jsem tu knížku ještě ani neměla doma, znala jsem ji jenom od Iris a z pár podobných citátů z ní, které jsem někde viděla, a myslela jsem si, že je to přesně něco, co by se mi mohlo líbit a být mi blízké. Teď už tu knihu přečtenou mám a skutečně taková byla, jenom jiným způsobem, než jsem čekala.


Tohle je právě jedna z těch koláží, které mi nakonec překážely. Tato měla aspoň to štěstí, že se mi líbí, jinak by se mohlo stát, že bych ji něčím přelepila. Docela přesně vystihuje způsob, jakým se odehrávalo moje léto.


Malinový deník se mnou byl na začátku září i na dovolené v Rakousku. Byla jsem moc ráda, že se mnou jel, protože jinak bych se tam ukousala nudou. Bylo to krásné místo a taky tam bylo krásné počasí, jenže program sestával převážně z válení se a sledování filmů, což mě nebavilo, a tak jsem většinu času strávila na balkoně kreslením a psaním a plánováním toho, jak si po návratu pořídím psa. Ten na obrázku byl první z několika, které jsem si málem vzala, a pak se všechno tak pokazilo, že jsem si nemohla vzít žádného. Teď jsem za to docela ráda, protože se tím daly do pohybu události, které budou mít na můj život pozitivní vliv. Všechno se děje z nějakého důvodu.
Na stránku vedle obrázku jsem si napsala kousek nějakého příběhu. Občas mě napadne něco, co se mi zdá zajímavé, a tak si to zapíšu, kdyby se mi někdy chtělo to trochu rozvést, ale ještě nikdy na to nedošlo. Mám jen množství útržků rozesetých mezi zápisky o svém životě, a když je zpětně čtu, často už ani nevím, jak jsem na to vlastně přišla. Jako by to psal někdo jiný. Myslela jsem, že tenhle nechám k přečtení, jenže to byl zrovna takový hloupoučký kousek.




V Rakousku jsem nasbírala hromadu turistických letáčků, které jsem pak rozstřihala a naplácala na jednu dvoustránku. Z jednoho letáčku jsem se taky dozvěděla, že daněk se anglicky řekne fallow deer, což je dost užitečná informace, protože daňků máme v místních lesích spousty a jsou to moje oblíbená zvířata. Do té koláže na třetí fotce se mi však nevešel ten smutný Brumbál pod pařezem, tak jsem jej nalepila tam, kde zrovna bylo volné místo, protože mi bylo líto ho vyhodit. A na první fotce je pohlednice z největší dřevěné rozhledny na světě, vstupenka, která dokazuje, že jsem tam vážně byla, a jedna z těch malých otravných koláží, která mě tolik neotravovala.


Po návratu z Rakouska na mě doma čekaly tři balíčky: v jednom byla knížka Tell the wolves I'm home, ve druhém žlutý svetr, který mi nesluší, a ve třetím kouzelné washi pásky. Ty jsem musela hned otestovat, a tak jsem je nalepila kolem slov, která si ráda opisuju, a která se mi většinou líbí jen chvilku, a pak zase po dlouhé době.


Návrat domů také přinesl první vlnu krize, která později vedla k tomu, kde jsem teď. Tehdy to bylo hodně špatné jen pár dnů, a pak se to na pár dnů zase obrátilo, a pak to všechno spadlo někam do temné bažiny. V té době jsem vypila skoro celou krabičku toho levandulového čaje, od kterého jsem si do deníku nalepila jeden obal, protože se mi po něm dobře spalo. A v Kiku jsem sehnala takové zvláštní samolepky, které fungují podobně jako takové ty tetovačky ze žvýkaček, jen jsou na papír a nenamáčejí se. Taky se hodně trhají, ale když se povedou nalepit, vypadají opravdu pěkně. Tyhle růže z nich byly nejhezčí.


Nejsem si jistá, jestli bych měla říkat, co mě vedlo k nakreslení tohohle obrázku, takže to radši říkat nebudu. Kreslila jsem to s láskou a udělala jsem tím radost někomu, kdo na to možná už zapomněl, ale já ne. Ten obrázek obsahuje spoustu radosti, která se dokázala vmáčknout do toho špatného období, a ne jenom proto ho mám moc ráda.


Po tom krátkém dobrém období zase následovaly spousty a spousty psaní, a přes to všechno se mi stejně povedlo někam vmáčknout nějakou dekoraci, a to v docela hojném počtu. Tyhle jsou moje oblíbené. (Měla jsem za to, že to Thank you někomu patří, ale prý ne. Prostě tam jenom tak je. Možná jsem děkovala vesmíru, za něco, co si už nepamatuju.)


Ze všech těch koláží, které se mi většinou nelíbily a docela překážely a už je nikdy dělat nebudu, je tahle moje nejmilejší. Dělá to ten pěkný pejsek, a nejspíš taky to, že jsem jí nepřeplácala samolepkami a páskami.


Nemám nejmenší tušení, odkud tady pan Sickoš pochází, ani co je vlastně zač. Ten obrázek jsem potkala někde v temných koutech internetu, a hrozně mě pobavil, takže jsem si ho vytiskla a nalepila, abych na něj nezapomněla a mohl mě bavit pořád.


V podobných místech, kde jsem našla pana Sickoše, jsem taky našla takové ty pěkné texty o bradavických kolejích. A jelikož s příchodem podzimního počasí začalo sílit moje nadšení pro kouzelnický svět a ty texty byly tak dokonale moje, udělala jsem si několik zařazovacích kvízů, které mě všechny poslaly k jezevcům. Prý to ke mě sedne víc, a potvrdila jsem to tím, když jsem v apokalyptické vichřici seděla ve vlaku, který měl a možná neměl odjet (nakonec nejel), a během čekání na to, až se dozvím, co se tedy bude dít, jsem jedla sušenky. No, a pak jsem těmto věcem věnovala tuhle dvoustranu, ze které mám trochu smíšené pocity, ale spíš se mi asi líbí.


Někdy najdu něco, co se mi líbí, a napíšu si to na první volnou stranu, kterou potkám, a pak pod to pokračuju textem, který k tomu vůbec nepasuje. Tady jsem psala o tom snu, ve kterém jsem viděla srandovního černého psa, kterého jsem nakreslila do 52doodles. Ty kytičky tam přibyly ještě později; potřebovala jsem místo, kde bych si je mohla zkusit nakreslit.


Kousek jedné naštvané a dramatické úvahy. A taky trochu varování pro všechny. Měli byste si na mě dávat sakra pozor!


Jednoho dne na začátku října jsem dostala zvláštní, legrační a milý dopis. Byla v něm sušená květina a ten malý obrázek a ještě samolepka, která se mi na tu stranu však nehodila. Na svoje umístění čeká pořád, v té kapse na papírky na zadní straně zápisníku.


Spokojenou Sépii jsem malovala už někdy na jaře minulého roku. Od té doby pořád cestovala, různě jsem ji zakládala, aby se mi úplně neztratila, a pořád jsem čekala na to správné místo, kde by mohla zůstat už napořád. Jednoho dne na mě odněkud vypadla, a mně najednou přišlo líto, že tak různě vlaje, a nalepila jsem ji na první volné místo, které jsem v tom deníku našla. Myslím, že se jí tam líbí. Taky mi připomíná, že bych se možná měla malování věnovat víc, protože některé z mých obrázků jsou fakt pěkné. O Spokojené Sépii si to myslím naprosto upřímně.


Během těch dvou měsíců jsem těch stránek se slovy a obrázky kytek nebo hrnků nebo nevímčeho vytvořila nějak víc, než jsem myslela. Z těchto slov už se mi zase polovina tolik nelíbí. Líbí se mi ale, jak ty stránky vypadají, a taky se mi líbí ty samolepkové planety a maličké skleníky, které mi také přišly z Číny a mrzí mě, že jsem si jich nekoupila víc, protože jsou kouzelné.



Posledních pár desítek stran v deníku pokrývá spousta textu; bylo mi nejhůř a měla jsem v hlavě zmatek větší než kdy předtím, a mezi tím vším . Čtrnáctý říjen byl jedním z těch pěti říjnových dnů, kdy mi bylo skutečně dobře. Návštěva kina byla jedním z důvodů, proč tomu tak bylo. Jenom mě trochu štvalo, že v místním kině pořád nefunguje stánek s brambůrky a podobnými dobrotami, co tam býval dřív. A ten den bylo větší teplo, než tenkrát v červenci, když jsme byli v letním kině. A měla jsem lístek na sedadlo osm a seděla jsem na sedadle devět. Anarchie.


Poslední dvě strany jsem zaplnila podzimními věcmi. Přes to všechno, co se dělo, jsem podzim ani moc nevnímala, a kdyby nebyl tak velkolepě barevný, nevšimla bych si ho vůbec. Těch pár barevných listů jsem sebrala ani nevím kde a kdy. Tak nebo tak, podzim přinesl změny, jak říká ten citát ve věnečku z podzimních věcí, a ty mi, jak doufám, dovolí, abych si ten příští užila tak, jak bych ráda.
Změna byla příjemná i v případě malinového deníku. Vystřídal jej sešit, který má stejně příjemné stránky jako ten, do kterého jsem psala v létě, jenom měl ošklivé, agresivně červené desky, které jsem ovšem jednoduše upravila pomocí žlutého balicího papíru za patnáct korun. Byl to jeden z mých nejlepších vynálezů, a je z něj moc fajn parťák.


(Tento článek jsem dávala dohromady tři dny. Napříště si musím pamatovat, že pořizovat fotky průběžně čas nešetří, ale ubírá.)



čtvrtek 2. listopadu 2017

Připlížil se listopad

Na psaní, jednu z mých nejmilejších činností vůbec, jsem si během posledních týdnů skoro nevzpomněla. Ne že bych nepsala vůbec nic, jen jsem to dělala jakoby mimochodem a sotva jsem to vnímala, jako ostatně většinu věcí. Poslední říjnový víkend mi však do žil vlil potřebnou dávku radosti a optimismu, a tak jsem dneska odpoledne šla a sledovala jsem zapadající slunce a foukal příjemný, překvapivě teplý vítr (naproti nedělní apokalypse to byl vlastně slabý vánek), a mě náhle napadlo, že bych právě psaní mohla věnovat dnešní večer.


Původně jsem se chtěla podívat na další díl druhé série Stranger Things, seriálu, kterého je teď všude tak plno, až mě to maličko otrávilo, přestože jej mám moc ráda a to šílenství vlastně chápu. Stihla jsem se zatím podívat jen na čtyři díly, a jak jsem mezitím pořád někam pospíchala a dělala věci, které bylo nutné udělat, nedokázala jsem ani chytit tu správnou náladu. Vymyslela jsem tedy akční dýchánek na zítřejší večer, kdy si chci načít pytel brambůrek a dát si něco dobrého k pití a dokoukat zbytek, hezky v klidu. A dneska se budu věnovat písmenům. Zdá se mi to jako fajn plán.


O předminulém víkendu jsem si dobalila do krabic a tašek zbytek svých věcí a odešla jsem od toho, co bylo posledních pár let mým životem, zpátky do svého rodného domu. Přestože tohle rozhodnutí a to všechno, co jej doprovázelo, bylo těžké, bolestné a ošklivé, bolet ještě asi chvíli bude a příjemné to taky nebude, tím odchodem se mi ulevilo víc, než jsem čekala. Trápila jsem se asi mnohem víc, než jsem vůbec tušila. Teď už spíš místo trápení přemýšlím o tom, jak si na jaře vytvořím z balkonu zahrádku, a jak budu mít stůl pod oknem a uvidím od něj na stromy a nebe, a na tyhle věci je důležité se soustředit.
Jen jsem se mezi těmi krabicemi sama nějak poztrácela a nejde mi najít si nějaký nový režim a vlastně se mi nechce moc do věcí, které jsem předtím dělala ráda, ale tohle bude chtít asi víc času. A místo, kam bych si ty věci mohla uložit. Jenže táta asi místo "vyklidíme pokoj nahoře" slyšel "uděláme nahoře úplně nový pokoj" a nějak se do toho zabral, tak to zřejmě ještě nějaký týden nebude.


Ve stínu těchto událostí mi říjen, nejbarevnější a snad nejhezčí měsíc roku uběhl mezi prsty tak, že jsem ho sotva stačila postřehnout. To je mi trochu líto, jenže s tím nejde nic dělat, a i přes ty ošklivé věci bylo v říjnu pět dnů, kdy mi bylo skutečně dobře, a to je náhodou docela hodně.
První část těch pěti hezkých dnů tvořil na tuhle roční dobu až nepříjemně teplý víkend, kdy jsem jezdila na kole a nosila kraťasy, v sobotu večer jsem navštívila místí kino a v neděli bylo všude plno pavučin, takže to vypadalo, jako kdyby tu běhal týpek, kterého jsem viděla předchozí večer v kině.
Druhou částí dobrých dnů byl poslední říjnový víkend, kdy jsem vyrazila za svými oblíbenými lidmi na halloweenskou oslavu, která byla nakonec díky vichřici mnohem strašidelnější, než by nám bylo milé, a taky o den delší, než se plánovalo, ale celkově to milé bylo moc. (Nechtělo se mi vypisovat celou reportáž, nicméně čarodějnice už to tadytady popsaly dostatečně dobře.)
Nestihla jsem se ani plašit kvůli změně času a zimě a dlouhým večerům, jako tomu bývalo snad všechny předchozí roky. Najednou to tady prostě je, a mně to bez toho přemýšlení o tom, jak to bude složitější a horší než v létě, vlastně vůbec nevadí. V téhle části roku je to ještě fajn, a taky to nebude trvat věky.



Před dvěma týdny jsem popsala poslední stránku v malinovém deníku. Moje představa byla taková, že až se tak stane, hned o tom napíšu článek, a těšila jsem se na to, jenže to bylo před tím vším. Teď se mi pořád tak úplně nechce. Chtěla jsem taky vytvořit říjnový fotočlánek, jenže jsem nějak zapomněla fotit zajímavé drobnosti, kromě těch, které přistály na mém instagramu, a zapsala jsem si i pár písniček do podzimního soundtracku, a vlastně se mi tak úplně nechtělo do ničeho takového. Myslím ale, že je to už na dobré cestě. A jestli ne na dobré, tak na lepší určitě.

Fotek se tu nakonec uhnízdilo docela dost. Tak ještě něco z mých divných podzimních hudebních oblíbeností:







neděle 15. října 2017

#52doodles2017 16., 17. a 18.

Nějak jsem se zapomněla. Zapomínám teď často, na věci, které mám ráda, které ráda dělám a ony mi tak dělají radost. Mám teď takové těžké období, trochu smutné, trochu divné, trochu absurdní, a trochu úlevné, protože jsem v sobě přestala zadupávat věci, které mě trápily poslední rok a kousek, sebrala jsem všechnu, odvahu, co jsem měla, a začala jsem s tím něco dělat. To je dobrý pocit, i když je to všechno, jenom ne jednoduché. Jestli jsem se ale za ten poslední rok něco naučila, je to to, že za sebe dokážu - a musím - bojovat.
Chystám se napsat další článek o denících, až dopíšu ten malinový, což bude možná už dneska. Je v něm hodně věcí, a když jsem psala ten první článek, bavilo mě to tak moc, že jsem se rozhodla takový článek vytvářet po každém dopsaném sešitu. Jako ta journal flip-through videa, které ráda sleduju, jenom napsané. Jenže s tím, jak je teď všechno pomotané a divné a trochu smutné, si asi dám od všeho na chvilku pauzu, a pustím se do toho, až se to trochu urovná. Jenom tyhle obrázky budu kreslit pořád; chtěla bych splnit aspoň jedno ze svých novoročních předsevzetí, možná jediné, které kdy doopravdy splním.

25.9. - 1.10.




Nevím, proč jsem si zrovna k seznamu podzimních filmů nakreslila houby. Ale je to můj deník. Můj svět. Moje pravidla. Jediný místo, kde jsem to skutečně, syrově já. Můžu tam mít klidně jenom houby, když budu chtít. (Houby jsou hrozně pěkný, ale nerada je jím.)
Z toho seznamu jsem neviděla už jenom Mrtvou nevěstu a Číslo 9, zato se k nim přidala The book of life, co jsem si v týdnu stáhla díky doporučení od Saku a byla jsem tím filmem uchvácena.
Přišel říjen. Podzim jsem vzala na milost, začala jsem v něm vidět spíš ty hezké věci, i když se ke mně pořád nechová moc hezky. Tento týden jsem začala nadšená a veselá a končím jej jako hromádka třísek, zase. Přála jsem si, aby ty špatné věci už skončily, a nešlo mi myslet na začátek nějakých hezkých věcí, to však trvalo jen asi týden. Jak jsem řekla: bojuju.

2.10. - 8.10.




Koupila jsem si svíčku Baked Apple. Něco mi to připomíná, něco pěkného a klidného, jenom nemůžu přijít na to, odkud to pochází. Taky ta svíčka rychle hoří, tak si budu muset koupit další.
Přes týden jsem kreslila hrníčky a květiny, opisovala jsem si hezká slova, a snažila jsem se přijít na to, co mám dál dělat, a nebýt z toho moc smutná. Nešlo nebýt. Pořád nejde, ale už se mi daří přemýšlet dopředu, ne jenom dozadu.
Vtipného černého psa jsem viděla ve snu; byl moc milý, nosila jsem jej ze schodů, a v tom snu bylo léto. Možná to byl budoucnostní sen.
Taky jsem tam nakreslila srnečku, ale tu jsem nevybarvila, aby nevynikla její deformovanost.
Vstávala jsem brzy a psala jsem dopisy, a ty odešly tento čtvrtek a trochu se bojím, že nedošly.


9.10. - 15.10.



Když se vám děje něco hodně divného, špatného a trochu absurdního, začne vám připadat, že se to vlastně možná ani tak neděje, že jste spadli do nějakého praštěného snu. Takový byl tento týden. Nejlepší věcí, která se mi stala, bylo to, že místní kino znovu dávalo nového Spidermana, takže jsme s bratrem zase šli, a bylo větší teplo, než když jsme byli v červenci v letním kině, a ten film jsem tak viděla v kině třikrát, což se mi asi u jiného nikdy nepovedlo, a šla bych znovu, kdybych měla příležitost. Další dobrou věcí byl tenhle maličký autoportrét, který mi vyšel, jak jsem chtěla, a slunce, i když jsem si toho sotva stačila všimnout. Kdyby letos nebyl podzim tak velkolepě barevný, asi bych jej nebyla schopná vnímat, a to je mi docela líto, vzhledem k tomu, jak jsem se na něj těšila. Vlastně jsem si asi tak tři roky neužila podzim tak, jak jsem chtěla. Před dvěma roky bylo sice moc hezky, ale přes nejhezčí období jsem se léčila z otřesu mozku, takže jsem měla hlavu tak trochu v mlze, a minulý rok bylo pořád tmavo a mokro a lezavo, a podobně na tom byl můj duševní stav, protože se staly věci a ty spustily takové velké strachy, a taky se odehrál takový slabý odvar ze současné krize, která je prostě hodně krizová. No, a ten poslední podzim, který jsem si opravu užila, už se odehrála v nějakém jiném vesmíru. Tak třeba zase příště, dobře?




úterý 26. září 2017

Podzimně

"Autumn killed the summer with the softest kiss."



Tuhle roztomilou větičku jsem objevila minulé září. Tenkrát příchod podzimu přesně vystihovala; většinu září ještě působilo léto, někdy až moc, a pak třetí sobotu najednou celý den pršelo, úplně celý, a v lese se vytvořily krásné potůčky které tam jindy nejsou, a všechno najednou ztichlo. Druhý den už zase svítilo slunko a bylo krásně, ale už byl prostě podzim, takové to jiné světlo a vůně ve vzduchu. Ten víkend patří k mým nejmilejším vzpomínkám.

Letos podzim léto zavraždil tvrdou ránou do hlavy, a tak zatímco jeden den jsem se ještě i kraťasech a tílku opékala ve skoro třicetistupňovém vedru, druhý den tady najednou byl, ve své studené, šedé a lezavé podobě, kterou si obyčejně spojuju až s listopadem. Za tohle jsem se na něj zlobila. Přišel příliš rychle, a přinesl s sebou množství špatných věcí, a za to jsem se na něj zlobila možná ještě víc, protože už někdy na začátku července se ve mě zničehonic usadil pocit, že podzim bude hezký a všechno se v té době zlepší.
Jenže věci se někdy nejspíš musí nejdřív zhoršit, aby to mohlo být zase lepší.

První oficiálně podzimní víkend byl podzimní přesně takovým způsobem, na který jsem se těšila. Ráno mlhavé a chladné, odpoledne slunečné, zlaté a tak akorát teplé, aby se dalo celé strávit venku. A tak jsem chodila po lese, jezdila na kole, trochu zahradničila, chumlala jsem se do mikin a pila spousty kafe a viděla jsem hned tři filmy z podzimního seznamu a bylo to tak fajn, jako už víkend dlouho nebyl.
Se slunečným počasím se ke mně vrátil i ten záhadný dobrý pocit ze začátku července, a spolu s ním vlna nezvyklého optimismu, která mu věří, a možná to je první krok k tomu, aby to tak skutečně bylo, prostě věřit a nepochybovat. Tuhle jsem trochu vzpomínala na doby minulé a napadlo mě, že je to jedna z věcí, které nám jdou v dětství úplně snadno a přirozeně, a s přibývajícím věkem jsou těžší a těžší.

Připadá mi jenom, že ty stromy barevnějí nějak moc rychle. Možná jsem ten začátek jenom neviděla, protože přes šedé mraky, které poslední dva týdny obývaly oblohu i moji hlavu, toho příliš vidět nebylo. Taky nemůžu popřít, že se mi občas nezasteskne po létě. Bylo nečekaně zvláštní a pěkné a některé věci mi teď budou hodně chybět, a taky se blíží Temné časy, ze kterých mám zase trochu strach.
Jednou z letních věcí, která mi chyběla, jsou lacláče. Je to můj vůbec nejoblíbenější kus oblečení a nejspíš by mi nevadilo nosit jenom je, jenomže mám jenom dvoje kraťasy. Z jedněch jsem ty kraťasy vyrobila, protože dlouhé kalhoty celkově nemám moc v lásce a lacláky se mi tak ani tolik nelíbí. Jinak jsou úžasně pohodlné a hezké a cítím se v nich dobrodružně a umělecky a prostě celkově moc dobře, proto je mám tolik ráda. Minulý týden jsem si je zkusila vzít s punčocháči a svetříkem a mými podzimními botami a ukázalo se, že se tak jejich dobré vlastnosti ještě znásobí, a nejspíš je už zase nesundám. Jenom bych jich potřebovala víc.

Až bude podzim ještě barevnější, musím se vydat na Zelenovské rybníky. Kolem nich je to totiž vždycky nejbarevnější.

Víc než jindy se teď vyžívám ve snění. Není to takové to útěkové, které jsem provozovala většinu doby, co jsem chodila do školy (i když možná trošku je; čím lépe zaměstnat hlavu, když se to v práci vleče, než představami, jak vám příští rok pokvetou mečíky?), ani tolik takové to, kdy si představujete, že jste ve filmu nebo knize nebo něčem takovém a sami prožíváte všechna ta dobrodružství a jste hustější a akčnější a odvážnější, než byste toho kdy mohli být schopni, i když to trochu provozuju pořád a jsou věci, které nedokážu sledovat bez toho, aby mi takové scénáře běhaly v hlavě. Sním o skutečných věcech, o věcech, které si přeju, nebo o těch, které se mi líbí, ale nejspíš si je tolik nepřeju. Sním o květinách a zahrádce, o psech, o lacláčové sukni, o žlutém kole, o setkáních s mými oblíbenými lidmi, i s těmi, které jsem ještě neviděla, o malých domcích u lesa. K některým z těch věcí vytvářím plány, a třeba plány na tento měsíc zabírají povážlivou část mého současného deníku. Žádný z nich vlastně vůbec nevyšel; přesto jsem to dokázala přejít s minimálním zklamáním. Plánování je fajn, protože mám pocit, že se něco děje, nějak se to hýbe, i když se třeba neděje vůbec nic, a času stráveného tím plánováním a sněním o věcech, které nevyšly, vlastně nelituju, protože v tu chvíli mi to dělalo radost a na něco jsem se těšila, a i to je důležitý.
Tedy, ne že bych nebyla ráda, kdyby třeba moje plány na říjen tak trochu vyšly. Ale člověk by se měl spokojit s tím, co zrovna má. Nic jiného mu totiž stejně nezbývá.

Třeba tak by ty mečíky mohly vypadat. A k nim taky astry. A hledíky. A slunečnice. A cínie.
(A taky je možný, že se mi na jaře do ničeho takového už vůbec nebude chtít.)

Moje hlava přetéká nápady a touhou něco vytvářet, a dny, i ty volné jsou pořád moc krátké. Bylo by  hrozně fajn třeba půl dne malovat a druhou půlku dne psát a kreslit a plést, nebo vytvářet to video, které mě napadlo včera a které stejně nikdy nevznikne, protože na to nemám techniku a potřebné skilly a už vůbec ne čas to nějak získávat. Ale mohla bych si to zkusit třeba nějak pořádně zapsat, kdyby někdy náhodou. Jenže, ono se kromě toho musí ještě třeba spát, a to není dobré šidit, protože se mi pak motá hlava a je to horší než lepší. Kafe a čaje se taky samy neuvaří, pak je potřeba uklízet, protože v bordelu se kreativní činnosti provozují špatně, a najíst se, a taky chci chodit ven, postarat se o zvířata, nasbírat šípky, přečíst nějakou knihu, je toho spousta. Víte, co bych si třeba přála? Aby vůbec nebylo potřeba jíst. Abychom si třeba mohli dát čokoládku nebo dortík nebo tortillu, co si chystám k obědu, ale nebylo by to nutné k přežití. Jídlo totiž na můj vkus celkově zabírá až strašidelné množství času, i když to třeba flákám tak, jak to flákám.
Nejhorší je, že když nevím, co bych dělala dřív, často to dopadá tak, že neudělám vlastně nic, protože se do toho moc zamotám. Asi bych si k tomu měla vytvořit taky nějaký plán. Když nevyjde, můžu mít aspoň ten pocit, že jsem něco udělala.

(To okno není moje, ale docela bych si přála, aby bylo. Na takové obrázky ráda koukám,hlavně u toho otravného jídla.)


neděle 17. září 2017

#52doodles2017 13., 14. a 15. (a další povídání o životě)

Možná už to takhle budu dělat pořád, že z tadytěch obrázků budu vytvářet takové deníčkové články, pokud bude co říct. A že teď je. Jsou to věci takového ne zrovna veselého charakteru, jenomže i z takových věcí se skládá život. A život je fascinující.