neděle 10. září 2017

Soundtrack na září

Pár týdnů jsem měla takové jalové hudební období. Poslouchala jsem pořád něco, ať už na Spotify, na Youtube, nebo v rádiu, jenže to tak jenom hrálo, dělalo to nějaký zvuk, ale nic z toho mě výrazněji nezaujalo. Možná mi nějak špatně fungovaly uši nebo místa v mozku, která poznávají, jestli je ta písnička skvělá nebo ne, protože během posledního týdne se mi jich zalíbilo docela hodně. A o skvělé písničky se potřebuju podělit, i když mám často pocit, že je ostatní lidi neocení tolik jako já. Tohle už jsem určitě říkala u srpnového soundtracku, že? Tak, kdybyste náhodou zapomněli.



První dvě skladby jsou ještě takovým zbytkem léta. Myslím, že jsem je už někdy někde sdílela, ale to je jedno. Ta první bylo oblíbenou součástí mého soundtracku na výpravy za lovením ufounů. Připomíná mi pole s obilím, zapadající slunce, které i tak ještě hodně hřálo, zpocené vlasy pod kšiltovkou, to, jak ty večery voněly a jak jsem šlapala do pedálů a rozhlížela jsem se po kopcích a lesích a svět se s tou hudbou zdál jiný a možná trochu hezčí. Slyšela jsem ji jedno ráno v Rakousku, kdy jsem se vzbudila brzy a kreslila jsem si v kuchyni a poslouchala jsem písničky, co mám v telefonu, a uvědomila jsem si, že ty večery už jsou daleko a jsou z nich už jenom vzpomínky. Nerada říkám jenom, protože jsou to moc hezké a mému srdci drahé vzpomínky a já jsem ráda, že je mám, i když už je nemůžu prožívat.
Tu druhou jsem koncem července zaslechla v reklamě a vzpomněla jsem si tak na Vampire Weekend. Tuhle skupinu jsem obvykle nejvíc poslouchala právě v září, s příchodem podzimu, letos jsem s ní však strávila už tu polovinu léta a od té doby se mi to ani trochu neohrálo, z čehož mám radost, protože mě ta jejich hudba zvláštně uklidňuje.





Na alt-J jsem přišla náhodou skrze Left hand free. Slyšela jsem ji ve filmu a dlouho jsem měla za to, že je stará; zněla mi jako nějaká pecka ze sedmdesátých let. Až nedávno jsem přišla na to, že stará vůbec není, a že ti týpci produkují hudbu od téhle docela odlišnou, zajímavou a krásnou. Dejte si čas a podívejte se i na ty videoklipy, protože to je kus umění. A zkuste prozkoumat i jejich další písničky, pokud je vám tenhle druh hudby blízký. Já jsem tím momentálně uchvácena a fascinována a připadá mi, že se to k téhle části roku nesmírně hodí.


Existenci tohoto počinu jsem letmo zaregistrovala už někdy během léta, nevěnovala jsem mu však žádnou pozornost. Byla prostě další věc, kterou až příliš často hraje většina rádiových stanic. Když jsem však před třemi týdny byla přemístěna na jiné pracoviště, zjistila jsem, že mi rádio v telefonu zase chytá moji oblíbenou německou stanici, která právě písničky tak často neopakuje, občas hraje i zajímavé kousky a trochu si tím oživuju němčinu. Tak jsem si tohohle konečně pořádně všimla, a jsem za to moc ráda. Trochu mi připomíná moje léto, a asi právě proto se mi tak líbí.


Stejným způsobem jsem přišla i na tohle. Není to tak dávno, co bych na takovou písničku nadávala s tím, že je to utahaný cajdák a hrůza. Jenže minulý pátek najednou přišel podzim, celý den pršelo, odpoledne jsem seděla v práci a byla jsem po celém týdnu už utahaná a z té náhlé změny počasí trochu smutná, když tuhle písničku pustili do rádia. Zalíbila se mi ta melodie, tak jsem se zaposlouchala a bylo mi z ní tak nějak dobře. Až pak jsem zjistila, že ji zpívá tenhle hoch z té bývalé pochybné formace. Poslouchala jsem pak celé to jeho album a poslouchalo se to dobře, a mě docela potěšilo, že mu to takhle jde.


Andrew McMahon in the Wilderness ke mně přišel šťastnou a trochu osudovou náhodou s písničkou Fire Escape, která byla v minulém soundtracku a která se díky několika faktorům stala velmi blízkou mému srdci. Pak jsem objevila tady Cecilii; k té jsem si sice nevypěstovala takový citový vztah, ale asi i díky té spojitosti s tou první ji poslouchám velice ráda. 


The Underdog jsem chtěla zařadit už do předchozího hudebního výběru, a netuším, proč jsem to neudělala, když jí tak ráda poslouchám. Možná jsem ji předtím ještě neposlouchala tolik ráda. Dělala mi společnost při dobrodružných výpravách v posledních horkých dnech, které byly spíš klidné než dobrodružné, protože léto už bylo staré. Původně jsem ji taky slyšela ve filmu. Takové písničky mívám radši, i když se mi třeba líbí samy o sobě, protože mi připomínají ten film, nebo třeba seriál.

4 komentáře:

  1. Pustila jsem si ty Vampire Weekend a tak jsem říkala, že to přece znám... no jo, já je jeden čas poslouchala. :D
    Chainsmokers a Coldplay jsou sice profláknutí, nicméně poslouchá se to docela dobře. Stejně jako ten Harry Styles, který mi někdy v květnu jel neustále na repeat. :D

    OdpovědětVymazat
  2. Jsem teď v práci, ale doma si musím něco z toho přehrát. Došlo mi, že častěji poslouchám "staré" písničky se staršími vzpomínkami, a že by to nejspíš taky chtělo něco nového, abych si letošní podzim "označila" i něčím hudebním. A vnesla do něj zase trochu nové atmosféry. Zatím to totiž vypadá, že tohle období budu mít spojené akorát tak s písničkami z rádia Impuls, které (chtě nechtě) hučí v práci celý den... A to není tak úplně ono. Pak se totiž taky stává, že si celý den zpívám nový písničky od Chinaski.. a že (opět chtě nechtě :-D) budou nejspíš "soundtrackem" pro můj letošní podzim :-D :-D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Panebože, Impuls! :D U nás v práci to jednu dobu jelo taky, a bylo to poněkud deprimující, protože to, co tam hrajou, je jedna větší hrůza než druhá. Zlatej Blaník. :D :D :D
      Nevím, co tak obvykle posloucháš, ale snad se ti bude něco z toho líbit. Sama jsem dřív takové věci vůbec neposlouchala, a teď se mi hrozně líbí. :)

      Vymazat
    2. Co hrůzy, ale ještě navíc neustále se opakující se hrůzy! My máme v práci obvykle zapnutý Radiožurnál, ale občas šumí, a tak to někdy přepneme na Impuls a víc jak den tahle stanice nikdy nevydržela, to jsme tam radši hodily CD Bee Gees. :D

      Vymazat