středa 14. června 2017

Krasohled I.

Podobných rubrik různých názvů je v blogovém vesmíru spousta. Takových těch, ve kterých autor vypráví o hezkých drobnostech, které zažil za určité časové období. Nemám ponětí, kdo s tím začal, takže nevím, koho kopíruju, jistě ale vím, že mě tento typ článků moc baví číst a že doufám, že se najdou lidé, které bude bavit číst ty moje.
Svoji rubriku o hezkých příhodách jsem pojmenovala po takové té věci, ve které jsou nasypaná barevná sklíčka a když se do ní podíváte, vytváří to zajímavé obrazce (a kterou nemám a kterou potřebuju, díky Santo).
Nečekejte, že to bude mít nějaký řád.

• Jsem neskutečně ráda za tohle pozdně jarní/časně letní počasí a užívám si to přímo úměrně tomu, jak moc jsem se na tuhle část roku těšila. Hodně času trávím v lese. Až docela nedávno jsem si pořádně uvědomila, jak krásně a čarovně tady je, a jsem vděčná za to, že tady žiju. Ráda si chodím do lesa číst nebo kreslit; sbalím si do batůžku pití, tužky a propisky, pastelky, knížku, sešit na psaní a sešit na kreslení, usadím se někam pod strom, tam se rozhodnu, co budu dělat a chvíli tam tak jsem (trochu si tím plním svůj sen být jako ta slečna z Čarodějky Kiki, která žila v lese a malovala obrazy). Poslouchám u toho ptačí zpěv a snažím se přijít na to, který z ptáků vydává který zvuk. A vždycky, když se takhle někde usadím, dřív nebo později se poblíž objeví strakapoud. Strakapoudi jsou fascinující a krásní a jsem šťastná, že jsou z nás kámoši.


V knize Továrna na sny jsou kouzelný ilustrace.

• Jeden večer o víkendu jsem ještě šla kousek do lesa. Jedno místo tam ještě bylo rozpálené od slunce a horké jehličí vonělo jako letní prázdniny a dobrodružství.

• Letní prázdniny mi připomněla i jedna lesní cesta, po které jsme jedno léto skoro každý den jezdily na koních s holkou, co tu byla na pár týdnů u babičky. Šla jsem tamtudy teď a vzpomínala jsem na to, že ta slečna byla taková příjemně tichá, nevymýšlela si blbiny a byla prostě ráda, že může jezdit, že jsme tam chodívaly kolem sedmé večer a bylo to jedno, protože čas byl v té době abstraktní pojem, a taky nám bylo jedno, že bychom se tam mohly někde snadno rozemlít. Ta bezstarostnost mi někdy hodně schází.

• Obvykle nechodím za koňmi do stáje; tam tráví večerní krmení a noci a nechci je tam rušit, pokud tedy není zrovna třeba Silvestr a nejdu se podívat, jestli se nebojí ohňostrojů. Jsem zvyklá vidět je venku na louce. V sobotu jsem tam však šla večer ještě něco odnést, a tak jsem chvilku tiše pozorovala, jak chroupou seno. Připadali mi zvláštní, nějak větší a trochu cizí a připomnělo mi to doby, kdy jsem se chodila dívat do všech stájí v okolí a byla jsem uchvácena pohledem na krmící se koně. Tyhle momenty pro mě byly vždycky nejvíc.

• Jedno všední ráno byl hezky růžový východ slunce. Pozorovala jsem to oknem, zatímco jsem snídala, a zase jsem pozorovala i koně, tentokrát při ranním krmení venku. Všimla jsem si, že moje kobyly jedí seno ze stejné hromádky a vůbec se při tom nesnaží navzájem zavraždit. Nevím, jestli byl větší zázrak ta růžová obloha, nebo tohle.


• Rodiče opravovali dřevník, tak jsem se nabídla, že večer vezmu jejich psi na procházku místo táty. Šla jsem mezi poli, chvilku v poli, koukala jsem na kopečky, na louky a na mraky, jako kdybych je dřív pořádně neviděla, nekoukala jsem na hodiny a vůbec jsem nepřemýšlela dozadu a dopředu jen trošku, jen na hezký věci. Musím si ty psy půjčovat častěji, než budu mít svého, protože tohle je prostě nepopsatelně fajn.


• Navštívila jsem osadu sestávající asi ze sedmi domů, která je od nás úplně blízko, schovaná mezi dvěma kopci hned u lesa, a nikdo skoro neví, že tam je. Tam se taky zastavil čas. Viděla jsem tam krásnou roubenku (na dřevěný domečky jsem trochu úchyl) a chvíli jsem si představovala, jak bych tam žila, se psem (s barzojem!) a zebřičkama a navlíkala bych korálky a pletla deky a vyráběla lapače snů a psala a ilustrovala dobrodružné knihy o jednorožcích. Je jasný, že by to těžko fungovalo, že nevím, co bych provedla s panem Blonďákem (on je trochu debil, ale dost důležitý debil), a hlavně bych se tam asi bála ufounů a tak, ale ta představa je hrozně pěkná. Třeba tak budu žít místo domova důchodců.





1 komentář:

  1. Koukám, že nejsem jediná, kdo si furt někde vybírá domy. :D A tahle chaloupka je fakt překrásná. *-*

    OdpovědětVymazat