úterý 25. července 2017

Bylo nás pět

O víkendu jsem navštívila placatou zemi. Sešla jsem se tam s několika dalšími čarodějnicemi/ufohunterkami a byl to velmi příjemně a prázdninově strávený čas, ačkoli ne všechny plány vyšly tak, jak byly naplánovány, ale to už je součást dobrodružství.

Autorem fotky je Hana a zčořila jsem ji u Lucky, protože pšenokníry jsou prostě tak moc boží. :D

Prázdninová nálada se mě silně chytila už v pátek. Ten den jsem měla dovolenou, bylo dost vedro a večer jsme s rodiči a bratrem grilovali a vydrželi jsme venku až skoro do půl desáté. Vůbec se mi nechtělo spát; věděla jsem, že bych měla, protože jsem v sobotu musela vstávat o půl čtvrté, ale nešla jsem, protože bych stejně nemohla usnout, tak proč se tím zbytečně stresovat. Vstávání bylo nakonec v pohodě, obstarala jsem svoji zvěř a o půl šesté jsem nasedla na první ze tří vlaků, osobák do Plzně.

Umělecké foto z vlaku mělo přijít na instagram, vlaková Wi-Fi ovšem nespolupracovala a nechtělo se mi tím plýtvat data. Byl krásný východ slunce, jsem ráda, že jsem jej mohla pozorovat.

O pět hodin později mě vlak s názvem Pardubický Porter vyplivl v Přelouči, kde už na mě čekal zbytek účastníků víkendového pobytu, tedy Hana, Verča, Lucka a Kvilča, a čarodějničtí psi Lara a Drago.
V momentě, kdy jsem vystoupila z vlaku, přestal existovat čas a většina pravidel, přesně jako o prázdninách v dávných dobách. Chodila jsem ošmudlaná, oslintaná a bosa a bylo mi to jedno. Užívala jsem si pohodu, dobrou společnost, legraci i lenošení.
Brzy po obědě jsme se vydaly na procházku kousek do lesa, kde jsme se na chvíli usídlily a pak nás trochu vyděsily náhodně padající větve. Doma nás přepadla bouřka, která nám odnesla a vyplavila připravené stany a vytvořila podmínky pro takovou malou černou hodinku. Po bouřce a troše slunění na cestě už byl pomalu čas na grilování. To se zvrhlo v poněkud deprimující činnost, jelikož nám shořely grilovací tácky a část jídla skončila připečená nebo přímo v ohni. Nakonec z toho však nebyla taková katastrofa, jak se na první pohled zdálo.
U ohně jsme vydržely sedět dlouho, zavzpomínaly jsme si na Pokémony (songy z Pikachuova jukeboxu si pamatuju líp, než jsem myslela), poslechly množství jiné hudby a sledovaly jsme, jestli neuvidíme ufo, bohužel se ale žádné neukázalo. Ufouni se asi lekli našeho šílenství a zdrhli.

Lara relaxační.

Neděle odstartovala snídaní v lese a dál se nesla v duchu hopsání na DDRku a zdrhání před bouřkami. Ukázalo se, že skákání je zábavná činnost, a je jedno, jestli to umíte, nebo ne. Patřila jsem do té druhé skupiny, jelikož jsem na tom v životě nestála, a dost jsem se u toho rozčilovala a stíhala jsem sledovat jen polovinu šipek a spíš jsem po tom jen tak šlapala, ale jak už jsem řekla, i tak mě to bavilo. Alzák mi snad do konce týdne dovalí moje vlastní hopsadlo, abych to mohla do příště naskillovat a všem natřít zábradlí. A taky abych měla nějakou zábavnou formu pohybu na doma, když bude třeba hnusně, protože víc pohybu mi rozhodně neuškodí.
V neděli odpoledne nás opustila Kvilča a zůstaly jsme jen čtyři. K večeru jsme se ještě vydaly lovit ufouny do polí a kousek do lesa, ulovily jsme ale jenom divnýho chlapa v montérkách. I v případě lovů na ufouny platí to stejné co u hopsání na DDRku, tedy že je jedno, jak se vám to daří nebo ne, jde hlavně o tu srandu kolem.

Dala jsem si takové předsevzetí, že tuhle debilovinu odskáču aspoň na áčko. :D

V pondělí už jsme zůstaly jenom tři a byl to takový ten divný odjezdový den, kdy už nejde podniknout nic pořádného. Nepřálo nám ani počasí, které se začalo transformovat do jakéhosi předčasného října a přiválo nám déšť. Po poledni jsme se vydaly do sousední vsi na vlak, tentokrát první ze čtyř na cestě domů.
Na zpáteční jízdu jsem se docela těšila; ne že by se mi chtělo tak moc odjíždět, ale když už to musí být, těšila jsem se, že si poslechnu novou hezkou hudbu, něco přečtu a tak. Jenže ta cesta byla nakonec moc dlouhá a upršená a nebavilo mě ani čtení, ani písničky. Doma mě v půl sedmé přivítala jen hromada prádla na vyprání, a tak jsem šla po večeři a nacpání pračky ještě navštívit rodiče a bratra a psy, kteří měli z mého návratu asi největší radost. Hnědouš se mi dokonce pokusil vlézt na klín a když zjistil, že se tam nevejde, usadil se vedle mě na rohový lavici.
Dneska jsem měla ještě aklimatizační volno, nemyslím ale, že to bude dostačující. Den utekl moc rychle, mám jakýsi jet lag a nebudu kecat a říkat, že ne, taky se mi stýská.¨
Ale to bude dobrý: v práci to přežiju a budu si moct koupit něco božího, pršet přestane, brzy budu hopsat na svém DDRku a taky to jistě nebyl poslední takový víkend. (Příští léto si dovezu svého psa a možná i koloběžku a lovení ufounů bude mnohem epičtější!)


4 komentáře:

  1. (Tady byl docela dlouhý komentář, ale já debil jsem zmáčka odhlásit místo publikovat. :'D)
    Ve zkratce - bylo to boží, příští rok frčíme na koloběžkách, na DDR budeš mít ná/skok, a i když jsem dnes v práci měla krátký den, raději bych se vrátila k courání na boso...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nevadí, stane se. :D
      Mně to v práci aspoň docela uteklo, ale i tak to je prostě práce a chození na boso a nevnímání času bylo nesrovnatelně lepší. No, zase někdy příště, aspoň na víkend. :)

      Vymazat
  2. To budeš mít příští rok pěkně drahou jízdenku. :DDD

    OdpovědětVymazat