neděle 17. září 2017

#52doodles2017 13., 14. a 15. (a další povídání o životě)

Možná už to takhle budu dělat pořád, že z tadytěch obrázků budu vytvářet takové deníčkové články, pokud bude co říct. A že teď je. Jsou to věci takového ne zrovna veselého charakteru, jenomže i z takových věcí se skládá život. A život je fascinující.






6 komentářů:

  1. Člověk, který je v davu sám je totiž snadnější terč. A lidi se bojí toho, že by to mohli být oni, tak se srocují do skupinek a dají to sežrat k tomu, kdo jim do toho seskupení nesedí. Těch opravdových parchantů a proradných zmijí je strašně málo, on někdy stačí i jeden, jedna... Ostatní se s ním svezou čistě ze strachu, aby se neocitli na tvém místě.
    To je věčnej boj, kde se konce nedobereš. Když nechají tebe, najdou si jinýho obětního beránka.
    Částečná pomoc je ta, že všechny ty věci, co tě od nich odlišujou, budeš sama podávat tak, aby tě s nima nemohli ještě víc dostat - aby prostě nenabyli dojmu, že přesně to jsou ty věci, kvůli kterým tě můžou shazovat. Schválně, před tebou, abys viděla, jaká jsi oproti nim nula. Uděláš si ze zranitelnýho místa obranu.
    Já jsem taky v tom pracovním kolektivu víceméně sama proti všem, tam je akorát rozdíl v tom, že jsme si v našem týmu na sluchátkový lidi zvykli, protože jsme tam občas všichni tak zpruzelí, že tam každou chvíli někdo nahodí sluchátka a nepromluví celý den, pokud nemusí. Jenže když na mě něco zkusej, tak se nedám. Jednou to jedna zkusila kvůli mému životnímu stylu obecně, hlavně řešila, co vlastně jím a snažila se mě přede všema zesměšnit, tak jsem jí mile a s úsměvem odpověděla, že se pasu na louce hned vedle svojí maringotky... Neměla kuráž se dál na cokoli ptát, jen si sedla zpátky na prdel.
    Jasně, že oni potom pomlouvaj, ale až když tam nejsi, s tebou si nedovolí jednat jako z blbcem. A to je přece hlavní. Ať si potom říkaj, co chtěj, když nemaj nic lepšího na práci. :D

    OdpovědětVymazat
  2. sežrat tomu, kdo*
    a taky samozřejmě - jako s blbcem*

    Ani jsem si to po sobě nepřečetla, bude toho tam asi víc. :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ani jsem to nepostřehla. :D

      Oni tady neryli přímo do mě, za to mají plusový body. Jenom jsem náhodou zaslechla dvě paní, jak se mezi sebou baví někde za rohem, a ani to nebylo nic vyloženě hnusnýho, prostě hloupý řeči. Tohle se mi už stalo strašně mockrát, ale byly doby kdy jsem z něčeho takového byla hodně špatná. Ale už jsem se prostě naučila být spokojená sama se sebou a že se nemám za co stydět, a že stejně jako mně je jedno, co dělají ostatní, jim může být jedno, co dělám já, když jim to nijak neškodí, a jestli s tím mají nějaký problém, je jenom jejich.

      Vymazat
  3. Nikdy jsem nepochopila, co je tak strašně špatného na tom, že si někdo třeba prostě nechce pořád s někým povídat nebo plkat kraviny a takovou tu porci obecně nezávazného blábolu jen proto, aby náhodou nebylo ticho. Nebo na tom, že se třeba prostě nechce pořád zapojovat do nějakého kolektivu.

    Přijde mi, že lidi obecně moc zbytečně kecají a vykecají i to, co sami neví. Proč spolu lidé třeba občas nedokážou vydržet chvíli beze slov, jen tak, potichu?

    OdpovědětVymazat
  4. Tohle kolektivní šuškání je hrozné... Člověk si pak přijde jako blbec, ačkoli je často právě tím jediným, který blbcem není... Já mám dny, kdy mi to dokáže nahnat slzy do očí, ale taky dny, kdy to prostě přehlížím. Kolikrát si nejsem jistá, jestli se to týká vyloženě mě, ale jsem v tomhle hrozně vztahovačná a paranoidní, takže mi stačí jet autobusem a mám pocit, že mě všichni pomlouvají. Asi je v tomhle opravdu nejdůležitější ta spokojenost sama se sebou - tu já ti hrozně závidím (ačkoli závidět nechci, to je ošklivá vlastnost) - z tebe to hrozně srší. Třeba jak jsi naposledy byla u nás a vystoupila z vlaku, úplně jsem kolem tebe viděla všechny ty kytičky, motýlky a sluníčka... a prostě jsi zářila. :D

    Ačkoli netuším, co přesně se ve tvém životě odehrává, držím palce, ať se vše co nejdříve změní k lepšímu. :) Já mám teď podobné pocity - chvíli si říkám, co blbnu, vždyť se nic neděje, a vzápětí se mi chce ze všeho brečet. Myslím, že je to tak trochu úděl lidí, kteří nad věcmi (i těmi obyčejnými) přemýšlí až příliš, přes zdravou hranici, a podrobně je pitvají.

    Podzimní filmové neděle zní fajn, sama jsem si řekla, že musím dohnat pár filmů a shodou náhod jsem začala taky v neděli Fantastickými zvířaty, které jsem neustále oddalovala a nakonec jsem jimi byla okouzlena. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Měla jsem to úplně stejně, taky jsem si myslela, že mě pomlouvají všude, kam vlezu. K té spokojenosti sama se sebou vedla dlouhá a těžká cesta; musela jsem se naučit si pořád nemyslet, že jsem největší odpad vesmíru, a být na sebe hodná. Vidíš, a vždycky jsem se bála, že je kolem mě nějaký temný mrak nebo nějaká blátivá barva. :D
      To přehnané přemýšlení nad vším je přesně můj případ. V tom mi zase dost pomáhá to deníčkování, mám pocit, že když to pak vidím na papíře, líp chápu, co se mi v té hlavě děje a proč.
      Fantastická zvířata jsou boží! Byli jsme na tom dvakrát v kině a od té doby jsem to viděla taky už několikrát, jenom je to pro mě takový podzimní film, tak myslím, že si to teď užiju víc. :)

      Vymazat