pátek 8. září 2017

Čtyři dny v Rakousku

Nepatřím mezi velké dobrodruhy. Tedy, dobrodružství mám ráda, ale taková ta malá, ta, která se dají zažít pár kroků za domem a kterých si lidé obyčejně nevšímají/nedokáží je ocenit/pošklebují se nad nimi/všechny možnosti jsou správné. Vrcholem mého cestovatelství je pár časně podzimních dnů strávených v nějakém evropském státě, a ani to se neobejde bez úvah, že se mi nikam vlastně hrozně nechce, i když se mi tam nakonec líbí. Jsem v tomhle, podobně jako v mnoha dalších věcech, asi trochu takzvaně divná, ale na nešvary společnosti jsem si sem stěžovat nepřišla.
Přišla jsem povyprávět o svých skromných zážitcích, které jsem nasbírala v rakouských Korutanech u jezera Wörthersee a podělit se o kupu obrázků. Připravte si nápoj a svačinu; je toho mnoho a já jsem příliš líná psát to na části.

V pondělí ráno jsem vstala brzy a přistihla jsem se, že se už vlastně pomalu těším na cestu zpátky. Tyto myšlenky byly zaplašeny v momentě, kdy jsme překročili hranice s Německem, z Českého lesa se stal Bayerischer Wald, začala se měnit krajina a rostliny u cesty a cedule s německými názvy měst a vesnic a měla jsem tak co pozorovat. Po překročení hranic s Rakouskem jsem začala vyhlížet Alpy, a po projetí dlouhé řady tunelů tam najednou byly, jako by zrovna vyrostly ze země. Měla jsem tak postaráno o skvělé kino a cesta tam mi uběhla mnohem rychleji než cesta zpáteční, přestože to bývá naopak.


Asi hodinu a půl cesty od cíle jsme zastavili na oběd v jakémsi anonymním městečku (mám pocit, že mělo v názvu nějakou Marii). Zatímco jsme jedli překvapivě dobré obložené housky z benzinky, zkoumala jsem okolní krajinu, cítila jsem se dobrodružně a musela jsem udělat obrázek toho, co jsem viděla, i když na tom pro ostatní asi moc zajímavého nebude.


Na jihu Rakouska, jen pár desítek kilometrů od hranic se Slovinskem, to už působilo trochu středomořsky. Nádherně čisté a zdálky opravdu zářivě modré jezero bylo bez diskusí mnohem hezčí a příjemnější než loňské moře, a navíc mělo kolem ty hory, což dohromady vytváří scenérie, které vídáte na pohlednicích a stejně vám nepřipadají skutečné, a vlastně vám tak skoro nepřipadají ani v momentě, kdy stojíte přímo u nich a svým způsobem jste jejich součástí.


Městečkem Pörtschach am Wörthersee, které bylo mým přechodným domovem, zřejmě vedla nějaká hlavnější železniční trať, protože nějaký vlak tam jel každou chvilku, ať už to byl nákladní se dřevem nebo osobáky. Líbilo se mi sledovat, jak jezdí kolem jezera, asi proto, že na takový výjev nejsem zvyklá a připadal mi kouzelný a chtěla jsem tím vlakem aspoň kousek jet. Na část trati u jezera jsem viděla z balkonu našeho penzionového pokoje a ráda jsem odtamtud ty vlaky sledovala.


Náš penzion stál na božsky klidném místě v uličce s krkolomným názvem Pritschitzer Weg. Kousek dál byla obora s daňky, naproti bydlela trochu trhlá stará paní asi se třemi psy, které vodila po zahradě na vodítku a řvala na ně, sotva jednou štěkli, a Frau Allmaier, majitelka penzionu, vypadala, jako kdyby přišla z Příčné ulice a byla hrozně milá. Náš pokoj byl vlastně takový malý byt, ve kterém bych s klidem žila trvale, a co bylo nejlepší, měl malý balkon. Byl to takový ten typicky rakouský/německý dřevěný balkon ověšený muškáty a já jsem na něm strávila spoustu času.


V kuchyni byla spousta starého malovaného nádobí. Nejvíc jsem si zamilovala tenhle šáleček, dělala jsem si do něj kafe a včera ráno jsem jej s těžkým srdcem umyla a uložila do skříňky, odkud jsem jej vzala. Květovaný šáleček a balkon s muškáty mi z celé dovolené doma chybí nejvíc.


V úterý jsme měli v plánu vyrazit na nedalekou rozhlednu Pyramidenkogel, nejvyšší dřevěnou rozhlednu na světě, na kterou jsem také koukala z balkonu. Jenže úterní ráno bylo úplně podzimní a Pyramidenkogel se schoval do mlhy, jak vidíte, nebo spíš nevidíte na fotce. Z peřin se vyhrabal až kolem poledního, a tak jsme se vydali na cestu.


Pyramidenkogel je nejvyšší dřevěná rozhledna na světě. Celkově měří rovných sto metrů, nejvyšší vyhlídková plošina je ve výšce 70,56 metrů a vede k ní 441 schodů. Všechny jsem je vyšlapala, a i když jsem měla zato, že mi výšky nedělají větší problémy, tady se mi hlava místy dost motala. Za ten výhled to ale opravdu stálo.





Tam někde mezi domečky napravo od těch mořsky vypadajících ostrůvků se nacházel můj balkon.


Pod rozhlednou bydleli hobiti, jejich doupě však zrovna procházelo rekonstrukcí, a tak nebyli doma.


Chtěla jsem vyfotit alpské byliny, pak včelu, která na nich byla, a nakonec je z toho fotka květin a včely v letu.


V obchodě se suvenýry měli hromady věcí, jen velmi málo jich ovšem nějak zobrazovalo samotnou rozhlednu. Mohli jste si tam třeba koupit tašku se vzorem americké vlajky nebo tuhle s rozkošnými koťátky a třpytkovými detaily, na které je aspoň napsáno, odkud pochází. Rakušané mají někdy zvláštní smysl pro estetiku.


U potravinášřství Hofer, kam jsme se  procházkou vydali úterního večera doplnit zásoby, bylo políčko s mečíky a slunečnicemi, které jste si tam mohli sami nařezat. Na kraji pole byl stolek s kasičkou a nožíky na řezání květin a cedule s cenami a upozorněními včetně toho, že nezaplacené květiny přinesou do domu smůlu. V Rakousku a Německu ten koncept zřejmě dobře funguje, protože je to tam docela časté a viděla jsem takhle i políčko s dýněmi. Zdá se mi to takové milé a kdybych tam bydlela, koupila bych si kolo s košíkem a jezdila bych si po stezce kolem jezera pro květy, jako slečna, kterou jsem cestou viděla. Obávám se ale, že tady v Čechách by lidé na smůlu od nezaplacených květin nedbali a pole by zplundrovali, sotva by ty květiny začali kvést.


Na vjezdu do naší ulice byl tenhle strom, který vypadal, jako kdyby hlídal bránu do jiné dimenze.


Středa patřila výletu do parku Minimundus, který, jak už název napovídá, obsahuje množství zmenšenin slavných staveb a železničních tratí a podobných věcí. Tohle jsem vyfotila na zastávce pro svačinu, protože se mi líbil ten dům a ta ulička mi připomínala italské město, ve kterém je botanická zahrada André Hellera. Na té fotce nic z toho pořádně nevyniklo, ale líbí se mi. Je na nívidět takový všední život v příjezerním městečku.




Samotný park byl skvělý a stál i za to dost velké vstupné. Skutečně jsem měla pocit, že jsem za jedno odpoledne obešla svět, a svým způsobem tomu tak opravdu bylo.


Nepamatuju se, co to bylo za stavbu, ale ti maličcí budhové byli super.


Oranžový pan Donald taky nebyl doma.




Parní lokomotivě se skutečně kouřilo z komína a tohohle červeného vláčku mi bylo líto, protože se tak pomalu šinul z kopce a do kopce a hrozně skřípal.


Měli tam i Prager Altstädter Rathaus. Měla jsem za to, že jsem ji fotila víckrát, nakonec mám ale jenom tuhle šišatou fotku.



Jednou za nějaký časový úsek probíhala na modelu Cape Canaveral simulace startu rakety. Vesmírné věci jsem si nemohla nechat ujít!


Místní umělec Štefan Vrána mě upřímně rozesmál. Ne že bych se chtěla smát lidem; třeba ten pán hraje vážně hezky, ovšem ta dodávka byla prostě legrační.


Špičky těch skal v pozadí jsem sledovala z balkonu. Barvily se krásně do oranžova, když zapadalo slunce.



Po jezeře zrovna jela loď, kterou jsem se chtěla svézt, a zase mi to nevyšlo. Jezdit lodí mi asi není souzeno. U silnice vedly koleje a chvíli jsme pak jeli zároveň s alpským osobním vláčkem. A mezi tratí a jezerem byla cyklostezka. Často jsem si přála mít tam kolo, abych se mohla projet aspoň po našem břehu, tam a zpátky. Wörthersee je dlouhé skoro sedmnáct kilometrů, tak by mi to myslím stačilo. Jenže kolo jsem neměla, tak možná někdy příště. Tohle místo bylo tak pěkné, že je pravděpodobné, že se tam ještě někdy podíváme znovu.


Poslední večer na balkoně byl hezky slunečný a teplý, takže jsem tam vydržela až do tmy a ještě o chvilku déle, a byla bych tam klidně ještě déle, jenže venkovní lampička svítila moc slabě a mě by akorát bolely oči.


Zpáteční cesta byla příšerně dlouhá a ospalá a trochu smutná, a to ani ne kvůli tomu, že jedu domů. Zkoušela jsem fotit hory podél cesty. Tyhle dramatické a podmračené vypadaly, že by se v nich mohlo odehrávat něco strašidelného.

Čtyři cestovní dny mi úplně stačily. Byly méně akční, než jsem myslela, že budou, aspoň jsem si ale pořádně odpočala a utřídila si myšlenky, na které jsem asi potřebovala být daleko od domova a v tichu a klidu. Jak jsem říkala už na začátku, stačí mi malá dobrodružství, taková, která můžete zažít venku za vaším domem, tak jsem to na chvíli vyměnila za dřevěný balkon s muškáty.
Cestou jsem se začala těšit na svoje koně, což jsem doufala, že se stane, a tak jsem všechny radikální kroky, které mě předtím napadaly, zatím odložila. Nejspíš na ně stejně dojde, je ale dobré vyřešit jednu věc po druhé. Přesto jsem trochu smutná, protože to doma není tak, jak jsem si představovala, že to po dovolené bude, a připadá mi, že moje plány nemají smysl. Pokud si dobře vzpomínám, minulý rok jsem měla podobné duševní stavy, a to se mi ta dovolená ani tolik nelíbila. Nejspíš to bude jenom chtít chvilku na aklimatizaci a uklidnit se a věřit. Vidíte? Já bych nemohla nikam jet třeba na dva týdny. Jak by to vypadalo potom?
Aspoň jsem si zase víc uvědomila, že doma sice nejsou výhledy jako z pohlednic, ale stejně je to tady nejhezčí.





4 komentáře:

  1. Koukám, že Korutany jsou stejně krásné jako zbytek Rakouska a jsem ráda, že jste si to užili. :) Ten dřevěný balkón s kytičkami, ať už muškáty nebo koukolkami, je taky něco, co od léta postrádám. Člověk má ve srovnání s Čechami tak trochu pocit, že přejel do úplně jiného časoprostoru, kde spousta věcí opravdu funguje tak, jak má.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přesně tak, a klidně bych tam ještě pár dnů byla, i kdybych měla být jenom na tom balkoně a projít se maximálně do obchodu (i ta cesta tam byla pěkná). Myslela jsem, že se mi letos po dovolené stýskat nebude, ale stýská se mi docela dost. :')

      Vymazat
  2. To je úplná nádhera. Nafotila a popsala jsi to tak hezky, že mám trošičku pocit, jako bych tam byla s tebou (což se ti může zdát jako trochu děsivý příměr, ale myslím to jako pochvalu tvých reportérských schopností! :D). To jezero vypadá báječně, taky se mi moc líbí ten park se zmenšeninami slavných staveb. Mám pocit, že v Bruselu je něco podobného, ale nejsem si jistá - když jsem tam byla, nestihla jsem se tam dojet podívat. Rakousko mi bylo vždycky sympatické, zdálo se mi jako takové "milejší Německo", i když to jsou samozřejmě šílené stereotypy. A třeba Vídeň patří do toho dloouhého seznamu měst, která bych chtěla navštívit. Zatím jsem v Rakousku byla jenom párkrát, a pouze u hranic, ve městě, které mělo tak dlouhý název, že ho už znova dohromady nedám. Co se mých cest týče, možná jsem na tom podobně jako ty - ne moc velký dobrodruh. Velkou roli hrají taky peníze a čas. Nejdál jsem zatím docestovala díky školním zájezdům, nejdříve do Katalánska a o pár let později do Provence. Letos bylo v plánu Slovinsko, ale nakonec se asi nikam nepojede, protože kapacita zájezdu se nenaplnila. V budoucnosti mám v plánu nechat se vyslat na Erasmus, ale upřímně si to moc neumím představit. (To by bylo na další dlouhé úvahy, kterými ti nebudu zanášet sekci komentářů. :D)
    Jo a tu tašku s koťátky bych si nejspíš koupila, jak se tak znám. :D Díky za tenhle hezký fotoreport.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju za pochvalu reportérských schopností. Měla jsem z tohohle článku takový špatný pocit, tak jsem ráda, že zřejmě není tak hrozný, jak mi připadalo. :)

      Rakousko i Německo mi připadají jako srovnatelně milé země. K Německu mám blízko, bydlím kousek od hranic a moje prababička odtamtud pocházela, pořád tam mám nějaké příbuzné. Před čtyřmi lety jsme tam byli taky na dovolené, v Porýní, což bylo o hodně dál než tady Bavorsko, a i tam bylo mile. Tenkrát se mi tam udělalo špatně a omdlela jsem a kolemjdoucí mi hned dávali lahve s pitím a hroznový cukr, to mě hrozně překvapilo. Rakousko mi ale připadá hezčí krajinou, zejména pak ten jih.
      Moje zahraniční cesty zahrnují jen to Německo a Rakousko a dvakrát Itálii, jednou Lago di Garda, kde se mi líbilo asi vůbec nejvíc, a pak Caorle, kde sice bylo moře, které jsem do té doby neviděla, ale jinak tam moc pěkně nebylo. Cestování mě hrozně stresuje, a to ani ne tak kvůli tomu, že musím nechat doma zvířata a někdo se mi o ně musí starat, ale děsí mě i samotné cesty, přípravy a nejvíc představa, že jsem daleko od domova. Já jsem prostě takový domácí tvor. :D To Slovinsko bych ale někdy navštívila ráda. Mají tam krásné hory a jezera a taky kousek moře, to se mi líbí. :)
      Taška s koťátky byla tak kýčovitá, že jsem si jí málem koupila taky. :D

      Vymazat